Předsedkyně je maidka! - 1. kapitola, 1. část

Před střední smíšenou školou Seika – původně chlapeckou – se nesl rozzuřený hlas nově zvolené předsedkyně školní rady, Misaki Ayazawa. Dnes tvořila chlapecká část jen osmdesát procent a cílem bylo, aby se na školu přihlásilo více dívek.

„Kolikrát to mám ještě opakovat?“ vztekala jsem se, když jsem spatřila bandu kluků neoblečených podle pravidel. „Vlasy mají bejt černé nebo přirozené barvy, ne modré! Náušnice v uchu jsou u kluků zakázány! Může být nezapnutý jenom první knoflík u košile! Musíš nosit pásek! Nestůj na patách!“

Tihle tři „idioti“ – Ikuto Sarashina, Naoya Shirakawa

a Ryuunosuke Kurosaki – mě vždycky dokázali tak vytočit, že jsem pak měla zkažený celý den. To se to v prváku nenaučili?

Podívala jsem se kolem a po chvilce jsem spatřila upraveného prváka, který procházel kolem živého plotu.

„Takhle máte vypadat!“ ukázala jsem na brýlatého kluka. „Upravte se!“ a bouchla jsem jim vstupní branou před nosem. Cvak! Koukali jako leklé ryby na rybáře. Pravidla platí pro všechny bez výjimky.

Otočila jsem se a odkráčela na studentskou radu, kterou tvořili kluci a já. I tohle musím brzy změnit, pomyslela jsem si v duchu. Propletla jsem se mezi studenty na chodbě a vstoupila do třídy. Všichni už byli na místech a připraveni na diskuzi o problémech školy.

Vešla jsem do třídy s lavicemi uspořádanými do kruhu a stolem, určeným pro předsedkyni – tedy mě. Místnost byla plná oken pronikajícího světla, které rozjasňovalo celý prostor. Jen co jsem se posadila, ostatní si přestali povídat a začali vnímat moji přítomnost.

„Předsedkyně, je opravdu nutné probírat a znovu sepisovat studentské zásady?“ ozval se vícepředseda Yukimura, kterému uniforma seděla přesně tak, jak měla. Tomuhle se říkalo být podle pravidel!

„Už jsi zažil podobnou situaci?“ Poukazovala jsem

na ráno, kdy stál vedle mě a viděl ty tři ignoranty. Radši mlčel, a tak jsem pokračovala. „Musíme to vyřešit co nejdřív. Tohle místo je plné lajdáků! A to se musí změnit!“

Hlavou mi proběhla myšlenka na můj první den ve škole. A každý další den přibyly moje nové příšerné zkušenosti jako například přecpané skříňky smradlavým oblečením, špinavé sportovní náčiní či rozházené porno všude kolem. Všechny stěny jako by na mě křičely: Špína! Hnus! Smrad! Ale teď jsem tady já, první holka jako předsedkyně a budu vládnout klukům železnou pěstí! Začala jsem se usmívat, protože mi ta idea dělala dobře. Menšina dívek jen tiše trpěla v přítomnosti kluků, kteří si dělali, co chtěli. Proč jsme to musely snášet?

Protože se nenašla žádná, která by se jim postavila, jako teď já. Makala jsem na sobě tvrdě, abych změnila tuhle situaci a vypracovala se s velkým odhodláním. Posilovala jsem, učila se aikido, studovala, až jsem byla nejlepší a také se všemi – zvláště s učiteli – udržovala dobré vztahy, abych získala jejich důvěru. Díky tomu jsem se stala předsedkyní studentů, což mi umožnilo provést kompletní celoškolní údržbu.

Po upravení všech zásad jsem radu rozpustila, jelikož polovina z nich je stejně k ničemu a já jsem ráda, že už nemusím poslouchat jejich nekonečné výmluvy, proč co nejde.

Hlídkování chodeb a dohlížení na plnění všech příkazů, které jsem rozdala, ke mně patřilo odjakživa. Zodpovídala jsem za jejich dokončení.

Tichým koridorem jsem zpoza rohu uslyšela zvýšený klučičí hlas.

„Pomoz mi s úklidem,“ dožadoval se starší kluk.

Dívka nižší než trapič záporně zakroutila hlavou. „Ale… Já mám taky hodně práce.“

„Hele, už jsem i poprosil,“ zkoušel to na ni dál. Nemohla jsem tam tu chudinku nechat samotnou a čelit tomu pitomci.

„Hleď si svý práce, ty osle, jo?“ promluvila jsem a natočila se tak, aby mě viděl.

Jeho zděšený výraz a slzy v očích mě skoro rozesmály. „Předsedkyně?!?“

„Lidi, co si neplní své povinnosti, budou příští týden umývat i toalety,“ dodala jsem jen tak mimochodem

a dívka, od pohledu prvačka, se zasmála. Byla jsem ráda, že už z ní stres opadl.

Při procházce školním dvorem jsem ještě sprdla kluky, kteří se dvěma holkami hráli svlékací kámen-nůžky-papír. Ty dvě se jenom chichotaly, ale kdybych na ně nenarazila včas, mohlo se to celé zvrtnout a to by byl pak průšvih.

Vrátila jsem se zpět do budovy školy ve tvaru písmene U, která měla tři podlaží. Vyšla jsem do druhého patra, abych se podívala, jestli je všechno v pořádku. Byl tu klid
a ticho, což nasvědčovalo tomu, že se tu nic nedělo. Často jsem mívala problém s houfujícími se studenty po zvonění, kteří se zašívali do prázdných učeben a potají kouřili.

Po chvíli jsem však uslyšela vzlyky a štkaní. On tu přece jenom někdo je? Ale kdo?

Zabočila jsem doleva, když jsem spatřila nějakou černovlásku o dvě hlavy menší než kluk, před kterým brečela. Po pár krocích jsem poznala, že dotyčným nebyl nikdo jiný než Usui Takumi, celkem pohledný kluk nakrátko ostříhaný s ofinou spadající do zelených očí.

„Co se to tu děje?“

Usui ke mně pootočil hlavu. „Nic. Jen jsem odmítl další vyznání lásky.“

„Už zase, Usui Takumi? Kolikrát jsem ti říkala, abys volil svá slova jemněji, co? Ať tě příště už nechytím, jak kvůli tobě brečí další holka, jasný?“ rozohnila jsem se na něj.

Jen si povzdychl. „Kolikrát jsi mi tohle už opakovala?“

Tím mě naštval ještě víc, ale s chladnou hlavou jsem se otočila na podpatku, až se mi zatočila okrová sukně školní uniformy. Při odchodu jsem ještě zaregistrovala jednoho bruneta, který se navěsil na Usuiho a přemlouval ho, aby se mi postavil a uzemnil mě. Překvapila mě jeho odpověď, že ho to nezajímá, ať odprejskne. Hm, že by nebyl Usui zas takový pitomec, za kterého jsem ho považovala?

    Cestou ze školy jsem přemítala, proč mě ti kluci dohánějí k šílenství.Všichni věděli, že nenávidím opačné pohlaví. Neznali však příčinu: byl to můj otec, který nám zanechal obrovský dluh a zmizel. Zradil mě muž, kterému jsem věřila nejvíce. Kvůli tomu jsme s mámou pracovaly každý den bez volna a odpočinku, abychom měly z čeho žít. Doma nám hnila poloztrouchnivělá podlaha ze dřeva. Nápad sestry zakrýt to novinami nebyl zrovna ideální, jelikož jsem nedávala pozor a propadla se. Moje o rok mladší, patnáctiletá sestra Suzuna, která chodí na nižší střední školu, se snaží pomoct zapojováním se do různých soutěží a vyhrát nějakou cenu. Většinou jako výhru obdržela nějaké potraviny, např. rýži, čaj, cukr, mouku a další.

„Proč si nenajdeš brigádu, aby sis mohla vydělat nějaké peníze?“ ptala jsem se jí jednou.

Suzuna nadzvedla obočí. „Jsem na to příliš mladá.“

„Tak si aspoň řekni o větší výhru,“ přemlouvala jsem ji.

Záporně zakroutila hlavou. „Nejdůležitější je přihlásit se  do co nejvíce zásilkových soutěží. Minule jsme dostali slevové kupony,“ řekla a ukázala mi svůj kalendář s poznámkami o slevách.

Jako brigádu jsem si vybrala jednu kavárnu Café Maid Latte, kde obsluha – holky – chodily oblečené jako maidky, služebné svého pána. Celý den jsme obsluhovaly zákazníky. Moje šéfová, Satzuki Hyoudou, byla velmi milá a přívětivá krátkovlasá brunetka, která svou kavárnu vedla už dva roky. Moje spolupracovnice Erika, Honoko a Subaru byly všechny starší než já. Subaru ještě navíc navštěvovala vysokou školu, takže si přivydělávala hlavně na studia. Erika a Honoko tu pracovaly na plný úvazek.

„Vynesu smetí,“ zavolala jsem do kuchyně, popadla do každé ruky jeden velký pytel a vydala se k zadnímu vchodu pro zaměstnance. Oba vážily nejmíň tunu. Co jsme do nich všechno jenom narvaly? Příště bychom to měly rozdělit do více pytlů, pomyslela jsem si. Dotáhla jsem odpad ke dveřím, které jsem otevřela, a odstrkala ho ven, kde jsem ho postavila k popelnicím.

Únavou jsem se sesunula podél zdi a zavřela oči. Celá strhaná a vyčerpaná jsem byla na pokraji zhroucení. Takhle už dál nemůžu, vydechla jsem. Ve škole předsedkyní
a odpoledne maidkou, obojí bylo velmi náročné a mně už docházely všechny síly. Ne, měla bych tuhle práci ukončit co nejdřív. Navíc, kdyby mě takhle uviděl někdo ze školy…

Sebrala jsem se, vstala a už jsem chtěla vstoupit zpátky do kavárny, když se za mnou ozvalo: „Páni!“

Ztuhla jsem a pomalu se otáčela za hlasem, který mi byl až moc dobře známý. Usui Takumi.

„To je mi ale překvapení,“ ozval se po chvilce. „Předsedkyně školní rady.“

Jsem v háji! Naprosto vyřízená! Rojily se mi myšlenky v hlavě. Určitě to zítra ve škole rozkecá a moje pověst bude v troskách! Po škole se bude klevetit! Budu všem pro smích!

Vrátila jsem se rychle zpátky do kuchyně, abych mohla přemýšlet, co bude zítra.

„Misaki, co ti je?“ strachovala se Satzuki. „Jsi nějaká bledá.“

Měla pravdu, když jsem se podívala do zrcadla nad umyvadlem, zbledla jsem jako papír.

„Misaki je zle?!? Holky, kde jste?“ začala křičet šéfová, až se všechny seběhly.

Erika si mě detailně prohlédla. „Měla by sis vzít volno, práce není to nejdůležitější.“

To však neplatilo v mém případě. Moje rodina byla pro mě na prvním místě.

Po skončení směny jsem se převlékla a šla domů.

„Jsi zpátky a v normálním oblečení,“ uslyšela jsem za sebou. On tu ještě pořád byl???

Rozzuřeně jsem se na něj vrhla. „Co? Na co čumíš?“

„Na nic. Jen jsem se chtěl ujistit, jestli mě nešálí zrak. Předsedkyně je maidka. Proč děláš tuhle práci?“

Uslyšela jsem ženské hlasy, jak se blížily zpoza dveří. Zpanikařila jsem, popadla Usuiho za rukáv jeho tmavě hnědé fleecové bundy a táhla ho pryč, aby nás holky nespatřily. Nakonec jsme došli až k dětskému hřišti s houpačkami. Opřela jsem se o sloupkovou konstrukci zábradlí.

„Kvůli rodině. Máma je nemocná. A mám ještě sestru. Když nebudu těžce pracovat, mám strach, že máma zkolabuje,“ vysvětlovala jsem mu šeptem.

Upřel na mě své zelené studánky. „Aha, rodinné problémy.“

Přikývla jsem.

„Ty nenávidíš kluky, a přesto pracuješ v maid kavárně v jiné čtvrti. Proč sis nenašla nějakou fyzickou práci někde v sousedství, blíž k domovu?“ zeptal se zvědavě.

Povzdechla jsem si. „Nemám takovou výdrž. Navíc nemůžu propadnout nebo se zhoršit, protože jsem předsedkyně školní rady.“ A nebyla jsem génius, takže jsem potřebovala také energii na učení. To ovšem on vědět nemusel.

„Hm, to je ale dilema,“ udělal dva kroky blíž ke mně

a opřel se znovu o zábradlí. „Takže sis střední školu Seika vybrala proto, že má nízké školné?“

Co si sakra jenom myslí? Dokázal snad číst mé myšlenkové pochody? „Jo,“ zamručela jsem.

„Nemáš to jednoduché,“ z jeho hlasu jsem uslyšela lítost. On mě litoval? Usui… mě lituje? No, skvělý…

Psychicky jsem se připravila na to být terčem posměchu, ale uběhly tři dny a ve škole se o maidce nikdo nezmínil. Zahloubaná jsem procházela po chodbě, míjela třídy, ale nic jsem nezaslechla. Divné… Jestliže to odhalil, proč se o tom nedrbe po celé škole? Jak to, že je tady takový klid? Jestli to ovšem nikomu neřekl, přemýšlela jsem, znamenalo by to, že by mě mohl chtít vydírat. Ale proč? Vždyť to nedává smysl? Nebo…? Litoval mě. Nebylo mi to sice příjemné, ale mohla jsem dopadnout hůř. Bude to znít divně, ale ulevilo se mi.

Z myšlenek mě vytrhl volající hlas mé kamarádky Sakury. „Máš čas?“

„Ehm, jo,“ odkašlala jsem si.

Shizuka, drobná, nakrátko ostříhaná černovláska, k nám pomalu došla. „Misaki, pomůžeš nám?“

„S čím?“

Sakura, s mahagonovými vlasy a ve dvou culících  s křiklavě barevnými gumičkami, které jsem jí tolerovala jen z přátelství, ukazovala prstem ven. „Nemůžeme se dostat do budovy činností. V cestě na schodech leží boxovací pytel a je moc těžký. Nedá se s ním hnout.“

Už zase klub boxu! Zaúpěla jsem v duchu.

 „Chtěli jsme naaranžovat květiny do jídelny, ale takhle se pro ně nedostaneme,“ bědovala Shizuka.

Přikývla jsem a následovala je na školní dvůr. Budova činností stála kousek od hlavního křídla, kde jsme se všichni učili. Vznikly zde třídy se zájmovými kroužky, které žáci navštěvovali po vyučování. V přízemí sídlil klub boxu a jiné sportovní týmy a v prvním patře dívky chodily na aranžérství květin. Kluci dívkám dělali naschvály pořád, nebyl den, kdy by se něco podobného nestalo.

Došly jsme ke schodům, co vedly do prvního patra. Opravdu se tam válel boxovací pytel.

„Řeknu jim, aby ho odstranili,“ a rázně jsem vykročila ke dveřím klubu, které však byly zamčené.

„No, zdá se, že ho budeme muset dát pryč samy,“ povzdechla jsem si.

Sakura i Shizuka na mě nevěřícně koukaly.

„Je to fakt těžký, zkoušela jsem to,“ namítla Shizuka.

Mrkla jsem na ně. „Nechte to na mně. Ustupte kousek.“

Uchopila jsem řetěz od pytle, prudce s ním škubla a pytel se v tom okamžiku postavil. Super, půlka práce je hotová, pomyslela jsem si. Pomalu jsem si ho nechala spustit na záda, aby mě nerozmáčkl, nadhodila si ho a odnesla ke dveřím týmu boxu, kde jsem si ho přehodila přes hlavu a nechala ho spadnout přesně mezi veřeje.

Za sebou jsem uslyšela zalapání po dechu a hořekování. Otočila jsem se na holky, které na mě zíraly s pusou dokořán. Obě byly v šoku. Po chvíli se vzpamatovaly a moc mi děkovaly. To hořekování přicházelo od kluka, co se vracel zpátky k týmu. Jen co mě spatřil, začal si rvát vlasy
a spílat, z čehož jsem usoudila, že on je viník. Co mě však naprosto odrovnalo, že s ním šel Usui. Co ten tady k čertu chce?!?

Nevšímala jsem si ho.

„Misaki, jsi skvělá!“ vrhla se ke mně Sakura, objala mě a volala na celé kolo: „Pomohla jsi nám! Miluju tě! Je na tebe spolehnutí.“

Usmála jsem se. „Už jsem se zmínila, že to mělo přes padesát kilo?“

Shizuce se zadrhl dech. „Na,“ podávala mi jednu z květin, co nesla s sebou. „Takové malé poděkování.“

    Chryzantému jsem si od ní vzala a přičichla si. Její opojná vůně mě naprosto ohromila. Zavřela jsem oči

a nevnímala nic, jenom ji.

„Ach, děkuji,“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Hele, není to Usui-kun?“ ozvala se znenadání Shizuka.

To mě ochromilo, obrátila jsem se a vzhlédla do okna. „Na co čumíš?“ vyjela jsem na něho.

On si odfrkl, usmál se a zmizel z výhledu.

„Grrr…“ vydala jsem ze sebe.

Sakura na mě koukala jako na neznaboha.

„Co, Misaki, ty to nevíš? Usui Takumi je mezi dívkami ve škole nejpopulárnější. On je tak… Usui-san je tak skvělý!“ básnila Sakura, zatímco já jsem se držela, abych ji několika slovy nezpražila. Navíc jsem jí nechtěla brát její iluzi.

„Drby říkají, že předtím, než nastoupil sem na školu, dělal shaolinské kung-fu. A ten jeho vzhled! On je jediná naděje mezi ostatními, protože ti jsou dinosauři! A mezi námi… Má z nich největší potenciál a ve škole nejlepší hodnocení.“

Už bude konec? Modlila jsem se v duchu.

Sakura se zamračila.

„Ale přestože je tak populární, nemá o holky žádný zájem,“ posteskla si.

„Nedivím se mu, hodně holek je jím posedlých,“ přidala Shizuka. „Má i fanynky na jiných školách.“

     Jen jsem zakroutila hlavou. „To je tak populární, jo?“ Nechápala jsem, na co ty holky vůbec myslí...

Cestou do kavárny jsem v hlavě přemítala, proč se nestaral o to, co se přihodilo předtím? Naprostý nezájem. Vešla jsem dovnitř vchodem pro zaměstnance, v šatně se převlékla a už spěchala do kuchyně, abych věděla, co se děje v lokálu.

Cink!

Á, nový zákazník, pomyslela jsem si a vyšla zpoza závěsu oddělujícího kuchyň od prostoru pro návštěvníky. Vzhlédla jsem a…

Usui!

Panebože, co tu zase chce? Proč jde tak přímo? Já to nechápu, o co mu jde? Uvědomuje si, jak mě tím ponižuje? Co si k čertu myslí, že dělá? Moje mozkové závity pracovaly na plné obrátky.

„Ach, ten je úžasný,“ vzdychaly za mnou Erika se Subarou. Bože, co na něm všechny ty holky jenom vidí?

To se mi sem jako přišel vysmívat? Nebo testoval moji kuráž a odolnost? Nebo mě přišel vyzvat? Vyzvat mě?! Začínala jsem vidět rudě. No, měla bych se na něj mnohem lépe připravit. Fajn, obrnila jsem se a nasadila si masku.

„Vítejte zpátky, pane!“

„Pfff…“ 

Odpoledne na dvoře blízko tenisových kurtů jsem to už nevydržela a vypěnila. Užíval si snad Usui možnost mě psychicky týrat? Zavzpomínala jsem na včerejšek. Seděl tam něco přes hodinu a popíjel jeden šálek kávy. Pokaždé, když jsem vítala nově příchozí nebo roznášela objednávky, jsem cítila jeho propalující pohled do mých zad. Divila jsem se, že jsem tam při převlékání nenašla dvě tečky.

Od rána jsem se cítila divně. Připadala jsem si pomalá 

a trochu jsem pokašlávala. Měla jsem tolik starostí, které mě zatěžovaly. Proč jsem byla poslední dobou tak unavená?

Zaslechla jsem nějaký smích. Po zaostření jsem si všimla, že to byli Shirokawa, Sarashina a Kurosaki.

„Hej, počkejte na mě, pánové,“ zavolala jsem na ně. „Neházejte odpadky do keřů! Jste tak tvrdohlaví. Neříkala jsem ti, Shirokawo, abys sundal ty náušnice?“

Nenávistně si mě prohlížel.

„Okamžitě je sundej,“ přikázala jsem mu.

Hněv se odrazil v jeho očích. „Oukej, oukej… Vrátím se do třídy a tam si je sundám.“

„Nelži mi a nedělej ze mě idiota. Sundej je hned!“ Vážně si myslel, že mu na to skočím znova? Ani náhodou!

„Kurva! Jsi tak hlasitá!“ zaúpěl. „Neřekl jsem ti snad, že to udělám později?“

To už mě vážně vytočilo. Ani jsem netušila, kde se to

ve mně vzalo, ale přiskočila jsem k němu, což nečekal,

a servala mu ty náušnice z uší. „Náušnice se zabavují.“

„Ona mu je strhla z uší? Au, to muselo bolet. Hele, jeho uši natejkají,“ šeptali si Sarashina a Kurosaki.

Usui se díval z okna na celou scénku venku na dvoře a usrkával brčkem z krabičky pomerančový džus. Působivé, poznamenal si pro sebe.

„Hele, Takesawo,“ oslovil spolužáka, co si skládal věci do aktovky. „Ty jsi chodil s předsedkyní na nižší střední dřív, že?“

„No jo. A co?“ ozval se Takesawa.

„Byla předsedkyně vždycky taková? Jako předtím, myslím.“

Takesawa chvíli přemýšlel. „Myslím, že taková začala být někdy okolo druháku, protože v prváku byla úplně normální holka. Ale už si to moc dobře nepamatuju.“

„Mám takový dojem, že se po škole v té době roznesly drby o tom, že její rodina měla problémy. Od toho okamžiku začala být tak tvrdá,“dodal ještě.

Usui něco zabručel, ale nebylo mu rozumět. Respektive nechtěl, aby Takesawa něco slyšel.

„Co se děje? To nejsi ty, když se zajímáš o holku. A ještě k tomu o předsedkyni? Zrovna o ni?“