Předsedkyně je maidka! - 1. kapitola, 2. část

Jen co jsem vyšla zpoza závěsu, seděl Usui na svém oblíbeném místě – u stolku v rohu, kde měl perfektní rozhled po celé místnosti a viděl, co se kde šustlo. Jak jsem ho za to nenáviděla. Je snad natvrdlý? Vůbec mu nedochází, že mě naprosto ztrapňuje? Moje kolegyně potají – když neměly co na práci – ho pozorovaly z kuchyně a vzdychaly nad jeho vzhledem. Začínalo mi to lézt na nervy.

Erika vydechla. „Je tu zase…“

„Běž ho pozdravit,“ nabádala mě Honoka.

Subaru se k ní přidala. „Měla bys být šťastná!“

Satzuki si mě v kuchyni vzala stranou.

„Hej, Misaki,“ mrkla na mě. „Ten pohledný mladík, to je tvůj kluk?“

Přejel mi mráz po zádech. „Ne.“ Jak ji to jenom mohlo napadnout?

„Já jen, že se na tebe pořád dívá,“ řekla a odhrnula závěs. Usui se díval přímo na mě a v puse měl kousek lžičky se šlehačkou z cappuccina. Panebože, zrudla jsem

a rychle zacouvala, aby mě neviděl. Vážně legrace, jako malej kluk, myslela jsem si a dál s úsměvem obsluhovala zákazníky. Jen ty jeho dva lasery místo očí mě pálily v zádech.

„Zdá se, že má o tebe starost,“ prohodila ještě moje šéfová. Proč? Lituje mě snad? O soucit se ho nikdo neprosil.

Úplně vyčerpaná jsem po práci došla domů, osprchovala se, chvíli se učila a pak šla spát.

Ve škole mi celý den vrtalo hlavou, proč by se o mě Usui strachoval. Jsem mu jenom pro legraci a ponižuje mě, aby se dobře bavil. Nic v tom přece není. Nebo jo?

Bloumala jsem chodbou, až jsem došla ke kanceláři, kde se na nástěnku připichovaly výsledky testů každé třídy. Byla jsem zvědavá, jak jsem dopadla. Přede dveřmi mě ale přepadl kašel. Zakuckala jsem se a nemohla popadnout dech. Sakra, tohle mi ještě scházelo. Já si nemůžu dovolit být nemocná! Až přijdu po práci domů, uvařím si čaj

a zalezu do postele, naplánovala jsem si. Zaťukala jsem na dveře.

„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.

Vešla jsem a u nástěnky spatřila svého učitele. „Dobrý den.“

„Promiň, Ayazawa, že jsem tě zavolal,“ omlouval se učitel, který připevňoval špendlíkem papír do korkové desky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Žádný problém.“

„Chtěl jsem s tebou mluvit o těch cvičných testech, které jsme psali před pár dny.“

Nechápala jsem proč. „Co je s nimi?“

„V porovnání s tvými předchozími výsledky je tvé hodnocení o trochu slabší. Už jsi zpátky ve formě?“

Nevěřícně jsem na něj hleděla. Cože? Zhoršila jsem se? Ne, to není možné…

„Prosím?“

„Spadla jsi na druhé místo,“ zklamaně vyřkl učitel.

Ne, to se mi snad jenom zdá, snažila jsem si namluvit. Ne, tohle je nějaký omyl!?! Nebo špatný žert.

Byla ale pravda, že poslední dobou jsem víc pracovala, než se učila. „Smím se zeptat, kdo je na prvním místě?“

„Jistě,“ usmál se učitel, „Usui Takumi.“

Nejhorší noční můra se právě vyplnila. Bože, co jsem udělala, že mě tak trestáš?!? Tohle jsem si nezasloužila.

Rozloučila jsem se s učitelem a slíbila mu, že se to už nebude opakovat. Cestou po chodbě jsem se snažila přijít na to, co tím Usui sleduje. Myslel si snad, jaká je to sranda se mi vysmívat, když nemám tolik času jako on? Sakra, on se na mě povyšuje. Tohle mu ale jen tak neprojde, zmetkovi, o to se postarám, slibovala jsem mu pomstu. Ta jeho bezstarostnost mi lezla vážně krkem. A starostlivost? O tu se ho nikdo neprosil. Akorát mě to štvalo daleko víc.

Uslyšela jsem klučičí přemlouvání.

„Ne, tak to není…“

„Ale…“ dívčí hlas odmlouval.

„No tak, lidi, jenom vy…“

A dost, co se to tady zase děje. Jak jsem byla ještě rozhozená porážkou, adrenalin mi proudil krví a já měla sto chutí si na někom svůj vztek vybít.

„Co se to tu děje?“ vlétla jsem do otevřené třídy jako tajfun a spatřila dvě dívky a okolo nich tři kluky. O co se tu ti oslové jenom snaží?

„Předsedkyně…“ vyjekl jeden ze tří idiotů, které jsem poslala ráno převléknout – ten modrovlasý. Neříkala jsem mu snad, že by vlasy měl mít černé?

„Misaki,“ úlevně vydechly dívky.

Měla jsme dojem, že mi z uší syčí pára. „Co jste tu všichni prováděli, no?“

„Četly jsme si časopis, když nás začali otravovat,“ zašeptala zrzka.

Blonďák o hlavu vyšší než já se začal rozčilovat. „Proč my si nemůžeme do školy nosit časopisy a holky jo? Je to nespravedlivé!“

„Jednoduchá odpověď: vy, kluci, sem nosíte jenom samé čuňárny a necháváte je válet se všude okolo,“ kdo to má po vás pořád uklízet, že?

To se jim ale nelíbilo. „Jaké čuňárny? Co tím jako myslíš? Jenom proto, že jsou barevné jako manga nebo jiné časopisy, tak jsou zakázané? Jsi přísná, to ti nikdo nebere, ale nikdy ani trochu nemyslíš na rovnováhu mezi klukama a holkama,“ vytkl mi černovlásek s culíkem.

Polil mě studený pot, protože měl pravdu. Trochu jsem nadržovala dívkám, aby měly nad kluky výhodu, ale nebylo to správné.

„Už nemáme argumenty,“ vzlykla druhá holčina.

No, na to jsem přišla taky, moje milá, povzdechla jsem si. Znenadání jsem zase zakašlala, dneska již podruhé. Co se to se mnou jenom děje?

„Dobře,“ křikla jsem na rozčílené studenty, kteří pochvalně poplácávali svého odvážlivce po zádech. „Jestli mají pravidla dodržovat kluci, musí je dodržovat i dívky.“

Jedna z dívek za mnou zašeptala moje jméno. Ignorovala jsem to. „Rozumím. Prohlédnu si všechny obsahy plátků, a pak poupravím pravidla. Řekněte mi názvy všech časopisů, co rádi čtete. Kluci i dívky. Ty, které projdou, budou postavené v komínku v rohu. Ostatní budou ve škole zakázány,“ odmlčela jsem se chvíli a pak pokračovala dál. „Já osobně je prolistuju a poté svolám školní radu, abychom prodiskutovali, které ano a které ne. Mimochodem, kluci, můžete být nadšení, většina členů rady jsou mužského pohlaví, takže byste měli být s rozhodnutím spokojení.“

„Ale,“ ozvala se jedna z dívek, „už takhle toho děláš moc, navíc těch časopisů je spousta. Opravdu to zvládneš?“

Usmála jsem se na ni a přikývla. „To mi nevadí, jsem přece předsedkyně, ne?“ Stvrdila jsem to mocným kašlem, až jsem se musela předklonit. Dělala jsem jakoby nic

a odešla jsem.

„Předsedkyně?“ zavolal někdo na chodbě. Otočila jsem se a zjistila, že je to účetní ze školní rady.

„Ano?“

Celý udýchaný se zastavil kousek ode mě. „No, o té- knize-financí-z-minulého-měsíce,“ koktal.

Nechápavě jsem se na něho podívala. „Co s ní?“

„Já-ji-nemůžu-najít,“ vysoukal ze sebe.

Měla jsem před očima rudo. „Cože? Ty pitomče, tos na ni nemohl dávat větší pozor? Copak jsem ti neříkala, aby ses o ni pečlivě staral?“

„Promiň, promiň, promiň,“ mlel pořád dokola .

Zničehonic se mi zatočila hlava, až jsem se musela opřít o stěnu. „Zapomeň na to, přepíšu ji sama.“

Nechala jsem ho tam stát zkoprnělého a vydala se zpátky do třídy školní rady, kde na mě na stole čekala kupa nedodělané práce. Zasedla jsem k tomu a pustila se do toho. Vůbec to ale neubývalo. Sakra, proč toho je vždycky tolik?

„Předsedkyně, ty jsi vážně masochistka,“ ozvalo se ode dveří.

Prudce jsem se otočila na židli, až jsem se málem převrátila, a spatřila jsem Usuiho, jak se opírá o dveře.

„Co tu zase chceš?“ vyjela jsem na něho.

Dělal, že otázku neslyšel a loudavým krokem přešel k lavici před můj stůl, na kterou se posadil.

Podíval se na mě. „Dřeš se skoro do úmoru, to  snad nejsou příznaky masochismu?“

To mě zvedlo ze židle. „Ježíši, co?“

Ten prudký pohyb mi však neudělal dobře, zamotala se mi hlava, rozmazalo se mi vidění a já ztratila půdu pod nohama. Poslední, co jsem uslyšela, byl Usuiho hlas: „Myslím si, že bys na chvíli měla práci ze svých beder odložit.“

Když jsem pomalu otevřela oči, první, co jsem zjistila, bylo, že jsem neskončila na podlaze. Jak to? O něco nebo spíše někoho jsem se opírala. Zaostřila jsem a všimla jsem si, že mě drží něčí ruce. Usui!?!

„Jak tak na tebe koukám, předsedkyně, nevypadáš zrovna zdravě.“

Prudce jsem se vymanila z jeho náruče, až jsem ho praštila rukou přes hruď. „Nechoď tak blízko ke mně! Nepřijmu tvoji pomoc!“

„Ou, jsi v pořádku?“ zkoumal mě Usui detailně.

V hlavě mi tepalo, cítila jsem se na umření a přepadl mě kašel. Ani jsem se na něj nepodívala a odešla jsem.

Při vynášení pytlů s odpadky jsem se cítila ještě hůř než ve škole. V hlavě mi tepala příšerná bolest, studený pot mi stékal po těle a únava mi dávala pěkně zabrat. Vydrž, holka, vydrž, za chvíli už půjdeš domů, povzbuzovala jsem se. Tenhle můj nalomený stav nevěstil nic dobrého, protože jsem neměla čas odpočívat kvůli nedodělané práci ve škole, a v kavárně, ještě na mě čekalo přepsání účetní knihy, projití časopisů a učení na druhý den. Už při pomyšlení na to, kolik toho zbývá, se mi přitížilo.

V hlavě se mi vynořila vzpomínka na hrubé jednání s Usuim, když se mi snažil jenom pomoct. To ode mě nebylo moc hezké, pomyslela jsem si a slíbila si, že až ho uvidím, omluvím se mu. Měla jsem tak špatnou náladu.

Z mého rozjímání mě vytrhly mužské hlasy z ulice.

„Jsi v pořádku?“

„Co tvoje uši? Nebolí tě?“

„Bolí to jako čert. Pomstím se.“

„Hele, podívejte, není to naše předsedkyně?“

A jsem naprosto vyřízená! Tihle tři idioti mě nenechají na pokoji… Mysli, mysli, snažila jsem přimět svůj mozek, aby spolupracoval, ale panika mě tak paralyzovala, že jsem byla neschopná se hnout.

„Hele, je to ona,“ ozval se Sarashina – ten modrovlasý.

Oba jeho kumpáni se otočili. „Máš pravdu, je to ona,“ opakoval Kurosaki.

„A jako maidka? To musíme zavolat ostatním,“ radostně oznámil Shirukawa a nenávistně mě propaloval očima. „Hej, nikam neutíkej. Musím si tě vyfotit, aby mi to všichni ve škole věřili. No, tak pojď sem, řekni mi pane. Ani netušíš, jak je pomsta sladká,“ vydechl.

Sarashina společně s Kurosakim mě popadli každý za jednu ruku, abych se neškubala, zatímco se Shikawa snažil zaostřit a vyfotit mě.

Tohle. Není. Dobré! Mé pokusy vymanit se z područí kluků byly marné díky mému oslabení. Aspoň jsem házela hlavou na všechny strany, aby mě nemohl vyfotit, přestože mi v ní tepalo, jako by mi tam mlátili permoníci.

„Je v pořádku, předsedkyně, že ve škole zraňuješ studenty mužského pohlaví? Jsi vážně maidka, co? Jak nás tři obsloužíš?“ natáhl ke mně ruku, aby se dotkl mých vlasů. „Takhle, v těch šatičkách, vypadáš jako holka, proč bychom se...“

Najednou jsem se ocitla pryč z jeho blízkosti, protože po mě někdo šmátnul, odstrčil mě od něj a nechal si mě přitulenou k sobě. „Nesahej na ni jen proto, že je roztomilá,“ zaburácel Usuiho rozhněvaný hlas.

Usui?!?

Nevím, co mě šokovalo víc, jestli on anebo to slovo roztomilá.

„U-usui?“ zaječeli ti tři třasořitkové.

„Úplně celá hoříš,“ pošeptal mi do ucha jmenovaný s přiloženou rukou na mém čele. „Jsi v pořádku?“

Ne, nebyla jsem. „Promiň. Tvoje pomoc. Usuii, promiň,“ drmolila jsem do jeho tmavomodrého kabátu, za který jsem se držela jako klíště.

Cítila jsem na sobě jeho pohled. „To nic. Odpočiň si.“

Když jsem se znovu probudila, byla jsem ve svém vlastním pokoji. Kavárna musela kontaktovat mámu, aby přišla a vyzvedla mě. Očima jsem pátrala okolo sebe, až jsem spatřila uprostřed otevřených dveří z dubového dřeva  mámu s podnosem v ruce, na kterém stál kouřící hrnek. Aroma čaje se rozlévalo po celé místnosti a dráždilo mé nosní senzory.

„Ťuky, ťuk,“ poklepala máma na dveře. „Jak ti je, holčičko?“

Usmála jsem se na ni. „Už lépe. Díky, mami.“

„Protože jsi hodně tvrdě pracovala, zasloužíš si den dva odpočívat,“ mrkla na mě.

Opatrně jsem si od ní vzala čaj a pomalu ho usrkávala. Když jsem hrnek konečně odložila na poličku vedle postele, uhodil mě do očí blankytně modrý šál. To je přece…

„Ach, tohle…“ zastavila se v půlce věty máma, když mě viděla, jak si ho zmateně prohlížím. „Zdá se, že se tvůj kamarád ze školy bál, abys nenastydla, a tak ti ho půjčil.“

Rukou jsem přejížděla po hladké jemné pletenině. Po mámině odchodu jsem k šálu přičichla. Cítila jsem z něj Usuiho. Ta vůně mě úplně pohltila a připomněla mi, co se ten večer před dvěma dny za kavárnou stalo. 

   Kolik práce tu na mě za těch pár dní, co jsem tu nebyla, asi čeká, uvažovala jsem na cestě do třídy školní rady. Kolik že bylo těch časopisů? Otevřela jsem dveře a zarazila se. Na mém stole stály tři úhledné hromádky označené jako vyhovující, nevyhovující a sporné. Oni pracovali beze mě

a zvládli to? Ti ufouni kluci nebudou asi zase tak špatní, blesklo mi hlavou.

„Předsedkyně,“ zvolal Yukimura, můj zástupce. „Už jsi v pořádku? Se členy rady jsme se probrali všemi časopisy
a roztřídili je. Zvládli jsme to v časovém limitu.“

Účetní se na mě usmál. „Už jsme vyrobili i seznam všech povolených časopisů.“ Páni, netušila jsem, že jsou takhle schopní.

Všichni se shlukli kolem mě a spustili naráz.

„Bereš si na sebe moc práce, přetěžuješ se a pak díky tomu kolabuješ. Když budeme pracovat společně, půjde nám to rychleji a práce bude efektivnější, co myslíš?“
O tomhle zrzkovi jsem neměla ani tušení, že v radě vůbec je.

Další se přidal. „To třídění byla děsná fuška, ale zvládli jsme to.“

„Navíc, když si dáváš všechnu práci na svá bedra, tak mi pak nevíme, co máme dělat,“ řekl mi účetní.

Zle jsem se na něj zamračila, až ucouvl.

„Předtím jsem byl zodpovědný za účetnictví, ale chtěl jsem ti trošku pomoct, když jsem selhal…“

Ou, takže mě nebudou soudit za to, že jsem maidka?

Celá zkoprnělá jsem nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem se vzchopila a usmála se na všechny. „Děkuju vám, moc jste mi pomohli.“

Celá místnost zmlkla. Když jsem byla na odchodu mezi dveřmi, slyšela jsem vzrušené šeptání: Viděli jste to? Ona se usmála! Wow!

Zamířila jsem na střechu, na jediné místo, kde jsem stoprocentně věděla, že tam dotyčného najdu.

„Ti kluci to nikomu neřekli?“ zeptala jsem se, jen co jsem ho uviděla sedět na kraji střechy, jak se opírá o zídku.

Ohlédl se. „Co myslíš?“

„No, takže to vědí. Skvělý. Cos jim řekl?“

„Nic moc,“ odpověděl Usui nevzrušeně. „Řekl jsem jim, ať to nikde nerozkecávají. Nic mě nepotěší víc než to, že znám tvoje tajemství.“

„To všechno bylo jenom pro tvoje pobavení?“

„Protože když ti řeknu, že jsem to udělal kvůli tomu, že jsem si dělal o tebe starosti, tak se naštveš.“

Jo, na tom něco bylo.

„Vlastně,“ dodal po chvilce, „mi to je vcelku jedno, jestli se to provalí nebo ne.“

Cože? To si snad ze mě dělá srandu, ne?

„Nikdo ti nezakazuje mít brigádu.“

No, to měl sice pravdu, ale stejně jsem nechtěla, aby to někdo věděl. Bohatě stačilo, že moje tajemství zná Usui.

„Jedna věc je, když máš maidskou uniformu a druhá, když jsi předsedkyně a pěkně přísná. Taky opravdu chytrá. Pracuješ tvrdě se vztyčenou hlavou a to člověka vždycky změní. No, myslím, že s tím dokážu žít.“

Nikdy si nad ním nepřestanu lámat hlavu. „Včera jsem celý den přemýšlela o tom, jak jsi otravný.“

„Nepolichotil jsem ti před chvílí?“ ozval se dotčeně.

„Víš, mám takovou představu. Jsi plně odhodlaný a běžíš přede mnou, dokud mě nepředběhneš, a pak utíkáš dál.  Křičíš dozadu na mě, zatímco já jsem za tebou. Ptáš se mě, zda jsem v pořádku a já se vztekám, protože mě tvoje starostlivost dohání k šílenství, ale tentokrát jsi běžel přímo vedle mě a pomohl jsi mi. Já jsem ale soutěživá, a přestože z toho nemám radost, jednou tě konečně chytím. Jen počkej. Příště je řada na mně, abych se o tebe strachovala a dělala si starosti,“ mrkla jsem na něj.

Upřeně mě s údivem pozoroval. Tohle asi nečekal. Vyvedla jsem ho z míry. Bod pro mě.

Vzpomněla jsem si, že v ruce držím papírovou dárkovou tašku. „Jo, přinesla jsem ti šál. Promiň, žes mi ho musel půjčit. Je vypraný. Nerada něco někomu dlužím. Nepodařilo se mi vymyslet žádný děkuji-ti-dárek, takže… Je něco, co bys chtěl?“ Až teď jsem si uvědomila, jak blbě ta věta vyzněla.

„No,“ protáhl úmyslně. „Co tahle být na jeden den jenom moje maidka?“

To myslel vážně? „Cože? Ty ses zbláznil!“

„Ne? Ty jsi ale lakomá,“ vztekal se jako malý kluk.

Rozpálila jsem se doběla. „Ty perverzáku! Já si fakt myslela, že tě holky nezajímají.“

Předsedkyně je maidka! - 1. kapitola, 1. část

Před střední smíšenou školou Seika – původně chlapeckou – se nesl rozzuřený hlas nově zvolené předsedkyně školní rady, Misaki Ayazawa. Dnes tvořila chlapecká část jen osmdesát procent a cílem bylo, aby se na školu přihlásilo více dívek.

„Kolikrát to mám ještě opakovat?“ vztekala jsem se, když jsem spatřila bandu kluků neoblečených podle pravidel. „Vlasy mají bejt černé nebo přirozené barvy, ne modré! Náušnice v uchu jsou u kluků zakázány! Může být nezapnutý jenom první knoflík u košile! Musíš nosit pásek! Nestůj na patách!“

Tihle tři „idioti“ – Ikuto Sarashina, Naoya Shirakawa

a Ryuunosuke Kurosaki – mě vždycky dokázali tak vytočit, že jsem pak měla zkažený celý den. To se to v prváku nenaučili?

Podívala jsem se kolem a po chvilce jsem spatřila upraveného prváka, který procházel kolem živého plotu.

„Takhle máte vypadat!“ ukázala jsem na brýlatého kluka. „Upravte se!“ a bouchla jsem jim vstupní branou před nosem. Cvak! Koukali jako leklé ryby na rybáře. Pravidla platí pro všechny bez výjimky.

Otočila jsem se a odkráčela na studentskou radu, kterou tvořili kluci a já. I tohle musím brzy změnit, pomyslela jsem si v duchu. Propletla jsem se mezi studenty na chodbě a vstoupila do třídy. Všichni už byli na místech a připraveni na diskuzi o problémech školy.

Vešla jsem do třídy s lavicemi uspořádanými do kruhu a stolem, určeným pro předsedkyni – tedy mě. Místnost byla plná oken pronikajícího světla, které rozjasňovalo celý prostor. Jen co jsem se posadila, ostatní si přestali povídat a začali vnímat moji přítomnost.

„Předsedkyně, je opravdu nutné probírat a znovu sepisovat studentské zásady?“ ozval se vícepředseda Yukimura, kterému uniforma seděla přesně tak, jak měla. Tomuhle se říkalo být podle pravidel!

„Už jsi zažil podobnou situaci?“ Poukazovala jsem

na ráno, kdy stál vedle mě a viděl ty tři ignoranty. Radši mlčel, a tak jsem pokračovala. „Musíme to vyřešit co nejdřív. Tohle místo je plné lajdáků! A to se musí změnit!“

Hlavou mi proběhla myšlenka na můj první den ve škole. A každý další den přibyly moje nové příšerné zkušenosti jako například přecpané skříňky smradlavým oblečením, špinavé sportovní náčiní či rozházené porno všude kolem. Všechny stěny jako by na mě křičely: Špína! Hnus! Smrad! Ale teď jsem tady já, první holka jako předsedkyně a budu vládnout klukům železnou pěstí! Začala jsem se usmívat, protože mi ta idea dělala dobře. Menšina dívek jen tiše trpěla v přítomnosti kluků, kteří si dělali, co chtěli. Proč jsme to musely snášet?

Protože se nenašla žádná, která by se jim postavila, jako teď já. Makala jsem na sobě tvrdě, abych změnila tuhle situaci a vypracovala se s velkým odhodláním. Posilovala jsem, učila se aikido, studovala, až jsem byla nejlepší a také se všemi – zvláště s učiteli – udržovala dobré vztahy, abych získala jejich důvěru. Díky tomu jsem se stala předsedkyní studentů, což mi umožnilo provést kompletní celoškolní údržbu.

Po upravení všech zásad jsem radu rozpustila, jelikož polovina z nich je stejně k ničemu a já jsem ráda, že už nemusím poslouchat jejich nekonečné výmluvy, proč co nejde.

Hlídkování chodeb a dohlížení na plnění všech příkazů, které jsem rozdala, ke mně patřilo odjakživa. Zodpovídala jsem za jejich dokončení.

Tichým koridorem jsem zpoza rohu uslyšela zvýšený klučičí hlas.

„Pomoz mi s úklidem,“ dožadoval se starší kluk.

Dívka nižší než trapič záporně zakroutila hlavou. „Ale… Já mám taky hodně práce.“

„Hele, už jsem i poprosil,“ zkoušel to na ni dál. Nemohla jsem tam tu chudinku nechat samotnou a čelit tomu pitomci.

„Hleď si svý práce, ty osle, jo?“ promluvila jsem a natočila se tak, aby mě viděl.

Jeho zděšený výraz a slzy v očích mě skoro rozesmály. „Předsedkyně?!?“

„Lidi, co si neplní své povinnosti, budou příští týden umývat i toalety,“ dodala jsem jen tak mimochodem

a dívka, od pohledu prvačka, se zasmála. Byla jsem ráda, že už z ní stres opadl.

Při procházce školním dvorem jsem ještě sprdla kluky, kteří se dvěma holkami hráli svlékací kámen-nůžky-papír. Ty dvě se jenom chichotaly, ale kdybych na ně nenarazila včas, mohlo se to celé zvrtnout a to by byl pak průšvih.

Vrátila jsem se zpět do budovy školy ve tvaru písmene U, která měla tři podlaží. Vyšla jsem do druhého patra, abych se podívala, jestli je všechno v pořádku. Byl tu klid
a ticho, což nasvědčovalo tomu, že se tu nic nedělo. Často jsem mívala problém s houfujícími se studenty po zvonění, kteří se zašívali do prázdných učeben a potají kouřili.

Po chvíli jsem však uslyšela vzlyky a štkaní. On tu přece jenom někdo je? Ale kdo?

Zabočila jsem doleva, když jsem spatřila nějakou černovlásku o dvě hlavy menší než kluk, před kterým brečela. Po pár krocích jsem poznala, že dotyčným nebyl nikdo jiný než Usui Takumi, celkem pohledný kluk nakrátko ostříhaný s ofinou spadající do zelených očí.

„Co se to tu děje?“

Usui ke mně pootočil hlavu. „Nic. Jen jsem odmítl další vyznání lásky.“

„Už zase, Usui Takumi? Kolikrát jsem ti říkala, abys volil svá slova jemněji, co? Ať tě příště už nechytím, jak kvůli tobě brečí další holka, jasný?“ rozohnila jsem se na něj.

Jen si povzdychl. „Kolikrát jsi mi tohle už opakovala?“

Tím mě naštval ještě víc, ale s chladnou hlavou jsem se otočila na podpatku, až se mi zatočila okrová sukně školní uniformy. Při odchodu jsem ještě zaregistrovala jednoho bruneta, který se navěsil na Usuiho a přemlouval ho, aby se mi postavil a uzemnil mě. Překvapila mě jeho odpověď, že ho to nezajímá, ať odprejskne. Hm, že by nebyl Usui zas takový pitomec, za kterého jsem ho považovala?

    Cestou ze školy jsem přemítala, proč mě ti kluci dohánějí k šílenství.Všichni věděli, že nenávidím opačné pohlaví. Neznali však příčinu: byl to můj otec, který nám zanechal obrovský dluh a zmizel. Zradil mě muž, kterému jsem věřila nejvíce. Kvůli tomu jsme s mámou pracovaly každý den bez volna a odpočinku, abychom měly z čeho žít. Doma nám hnila poloztrouchnivělá podlaha ze dřeva. Nápad sestry zakrýt to novinami nebyl zrovna ideální, jelikož jsem nedávala pozor a propadla se. Moje o rok mladší, patnáctiletá sestra Suzuna, která chodí na nižší střední školu, se snaží pomoct zapojováním se do různých soutěží a vyhrát nějakou cenu. Většinou jako výhru obdržela nějaké potraviny, např. rýži, čaj, cukr, mouku a další.

„Proč si nenajdeš brigádu, aby sis mohla vydělat nějaké peníze?“ ptala jsem se jí jednou.

Suzuna nadzvedla obočí. „Jsem na to příliš mladá.“

„Tak si aspoň řekni o větší výhru,“ přemlouvala jsem ji.

Záporně zakroutila hlavou. „Nejdůležitější je přihlásit se  do co nejvíce zásilkových soutěží. Minule jsme dostali slevové kupony,“ řekla a ukázala mi svůj kalendář s poznámkami o slevách.

Jako brigádu jsem si vybrala jednu kavárnu Café Maid Latte, kde obsluha – holky – chodily oblečené jako maidky, služebné svého pána. Celý den jsme obsluhovaly zákazníky. Moje šéfová, Satzuki Hyoudou, byla velmi milá a přívětivá krátkovlasá brunetka, která svou kavárnu vedla už dva roky. Moje spolupracovnice Erika, Honoko a Subaru byly všechny starší než já. Subaru ještě navíc navštěvovala vysokou školu, takže si přivydělávala hlavně na studia. Erika a Honoko tu pracovaly na plný úvazek.

„Vynesu smetí,“ zavolala jsem do kuchyně, popadla do každé ruky jeden velký pytel a vydala se k zadnímu vchodu pro zaměstnance. Oba vážily nejmíň tunu. Co jsme do nich všechno jenom narvaly? Příště bychom to měly rozdělit do více pytlů, pomyslela jsem si. Dotáhla jsem odpad ke dveřím, které jsem otevřela, a odstrkala ho ven, kde jsem ho postavila k popelnicím.

Únavou jsem se sesunula podél zdi a zavřela oči. Celá strhaná a vyčerpaná jsem byla na pokraji zhroucení. Takhle už dál nemůžu, vydechla jsem. Ve škole předsedkyní
a odpoledne maidkou, obojí bylo velmi náročné a mně už docházely všechny síly. Ne, měla bych tuhle práci ukončit co nejdřív. Navíc, kdyby mě takhle uviděl někdo ze školy…

Sebrala jsem se, vstala a už jsem chtěla vstoupit zpátky do kavárny, když se za mnou ozvalo: „Páni!“

Ztuhla jsem a pomalu se otáčela za hlasem, který mi byl až moc dobře známý. Usui Takumi.

„To je mi ale překvapení,“ ozval se po chvilce. „Předsedkyně školní rady.“

Jsem v háji! Naprosto vyřízená! Rojily se mi myšlenky v hlavě. Určitě to zítra ve škole rozkecá a moje pověst bude v troskách! Po škole se bude klevetit! Budu všem pro smích!

Vrátila jsem se rychle zpátky do kuchyně, abych mohla přemýšlet, co bude zítra.

„Misaki, co ti je?“ strachovala se Satzuki. „Jsi nějaká bledá.“

Měla pravdu, když jsem se podívala do zrcadla nad umyvadlem, zbledla jsem jako papír.

„Misaki je zle?!? Holky, kde jste?“ začala křičet šéfová, až se všechny seběhly.

Erika si mě detailně prohlédla. „Měla by sis vzít volno, práce není to nejdůležitější.“

To však neplatilo v mém případě. Moje rodina byla pro mě na prvním místě.

Po skončení směny jsem se převlékla a šla domů.

„Jsi zpátky a v normálním oblečení,“ uslyšela jsem za sebou. On tu ještě pořád byl???

Rozzuřeně jsem se na něj vrhla. „Co? Na co čumíš?“

„Na nic. Jen jsem se chtěl ujistit, jestli mě nešálí zrak. Předsedkyně je maidka. Proč děláš tuhle práci?“

Uslyšela jsem ženské hlasy, jak se blížily zpoza dveří. Zpanikařila jsem, popadla Usuiho za rukáv jeho tmavě hnědé fleecové bundy a táhla ho pryč, aby nás holky nespatřily. Nakonec jsme došli až k dětskému hřišti s houpačkami. Opřela jsem se o sloupkovou konstrukci zábradlí.

„Kvůli rodině. Máma je nemocná. A mám ještě sestru. Když nebudu těžce pracovat, mám strach, že máma zkolabuje,“ vysvětlovala jsem mu šeptem.

Upřel na mě své zelené studánky. „Aha, rodinné problémy.“

Přikývla jsem.

„Ty nenávidíš kluky, a přesto pracuješ v maid kavárně v jiné čtvrti. Proč sis nenašla nějakou fyzickou práci někde v sousedství, blíž k domovu?“ zeptal se zvědavě.

Povzdechla jsem si. „Nemám takovou výdrž. Navíc nemůžu propadnout nebo se zhoršit, protože jsem předsedkyně školní rady.“ A nebyla jsem génius, takže jsem potřebovala také energii na učení. To ovšem on vědět nemusel.

„Hm, to je ale dilema,“ udělal dva kroky blíž ke mně

a opřel se znovu o zábradlí. „Takže sis střední školu Seika vybrala proto, že má nízké školné?“

Co si sakra jenom myslí? Dokázal snad číst mé myšlenkové pochody? „Jo,“ zamručela jsem.

„Nemáš to jednoduché,“ z jeho hlasu jsem uslyšela lítost. On mě litoval? Usui… mě lituje? No, skvělý…

Psychicky jsem se připravila na to být terčem posměchu, ale uběhly tři dny a ve škole se o maidce nikdo nezmínil. Zahloubaná jsem procházela po chodbě, míjela třídy, ale nic jsem nezaslechla. Divné… Jestliže to odhalil, proč se o tom nedrbe po celé škole? Jak to, že je tady takový klid? Jestli to ovšem nikomu neřekl, přemýšlela jsem, znamenalo by to, že by mě mohl chtít vydírat. Ale proč? Vždyť to nedává smysl? Nebo…? Litoval mě. Nebylo mi to sice příjemné, ale mohla jsem dopadnout hůř. Bude to znít divně, ale ulevilo se mi.

Z myšlenek mě vytrhl volající hlas mé kamarádky Sakury. „Máš čas?“

„Ehm, jo,“ odkašlala jsem si.

Shizuka, drobná, nakrátko ostříhaná černovláska, k nám pomalu došla. „Misaki, pomůžeš nám?“

„S čím?“

Sakura, s mahagonovými vlasy a ve dvou culících  s křiklavě barevnými gumičkami, které jsem jí tolerovala jen z přátelství, ukazovala prstem ven. „Nemůžeme se dostat do budovy činností. V cestě na schodech leží boxovací pytel a je moc těžký. Nedá se s ním hnout.“

Už zase klub boxu! Zaúpěla jsem v duchu.

 „Chtěli jsme naaranžovat květiny do jídelny, ale takhle se pro ně nedostaneme,“ bědovala Shizuka.

Přikývla jsem a následovala je na školní dvůr. Budova činností stála kousek od hlavního křídla, kde jsme se všichni učili. Vznikly zde třídy se zájmovými kroužky, které žáci navštěvovali po vyučování. V přízemí sídlil klub boxu a jiné sportovní týmy a v prvním patře dívky chodily na aranžérství květin. Kluci dívkám dělali naschvály pořád, nebyl den, kdy by se něco podobného nestalo.

Došly jsme ke schodům, co vedly do prvního patra. Opravdu se tam válel boxovací pytel.

„Řeknu jim, aby ho odstranili,“ a rázně jsem vykročila ke dveřím klubu, které však byly zamčené.

„No, zdá se, že ho budeme muset dát pryč samy,“ povzdechla jsem si.

Sakura i Shizuka na mě nevěřícně koukaly.

„Je to fakt těžký, zkoušela jsem to,“ namítla Shizuka.

Mrkla jsem na ně. „Nechte to na mně. Ustupte kousek.“

Uchopila jsem řetěz od pytle, prudce s ním škubla a pytel se v tom okamžiku postavil. Super, půlka práce je hotová, pomyslela jsem si. Pomalu jsem si ho nechala spustit na záda, aby mě nerozmáčkl, nadhodila si ho a odnesla ke dveřím týmu boxu, kde jsem si ho přehodila přes hlavu a nechala ho spadnout přesně mezi veřeje.

Za sebou jsem uslyšela zalapání po dechu a hořekování. Otočila jsem se na holky, které na mě zíraly s pusou dokořán. Obě byly v šoku. Po chvíli se vzpamatovaly a moc mi děkovaly. To hořekování přicházelo od kluka, co se vracel zpátky k týmu. Jen co mě spatřil, začal si rvát vlasy
a spílat, z čehož jsem usoudila, že on je viník. Co mě však naprosto odrovnalo, že s ním šel Usui. Co ten tady k čertu chce?!?

Nevšímala jsem si ho.

„Misaki, jsi skvělá!“ vrhla se ke mně Sakura, objala mě a volala na celé kolo: „Pomohla jsi nám! Miluju tě! Je na tebe spolehnutí.“

Usmála jsem se. „Už jsem se zmínila, že to mělo přes padesát kilo?“

Shizuce se zadrhl dech. „Na,“ podávala mi jednu z květin, co nesla s sebou. „Takové malé poděkování.“

    Chryzantému jsem si od ní vzala a přičichla si. Její opojná vůně mě naprosto ohromila. Zavřela jsem oči

a nevnímala nic, jenom ji.

„Ach, děkuji,“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Hele, není to Usui-kun?“ ozvala se znenadání Shizuka.

To mě ochromilo, obrátila jsem se a vzhlédla do okna. „Na co čumíš?“ vyjela jsem na něho.

On si odfrkl, usmál se a zmizel z výhledu.

„Grrr…“ vydala jsem ze sebe.

Sakura na mě koukala jako na neznaboha.

„Co, Misaki, ty to nevíš? Usui Takumi je mezi dívkami ve škole nejpopulárnější. On je tak… Usui-san je tak skvělý!“ básnila Sakura, zatímco já jsem se držela, abych ji několika slovy nezpražila. Navíc jsem jí nechtěla brát její iluzi.

„Drby říkají, že předtím, než nastoupil sem na školu, dělal shaolinské kung-fu. A ten jeho vzhled! On je jediná naděje mezi ostatními, protože ti jsou dinosauři! A mezi námi… Má z nich největší potenciál a ve škole nejlepší hodnocení.“

Už bude konec? Modlila jsem se v duchu.

Sakura se zamračila.

„Ale přestože je tak populární, nemá o holky žádný zájem,“ posteskla si.

„Nedivím se mu, hodně holek je jím posedlých,“ přidala Shizuka. „Má i fanynky na jiných školách.“

     Jen jsem zakroutila hlavou. „To je tak populární, jo?“ Nechápala jsem, na co ty holky vůbec myslí...

Cestou do kavárny jsem v hlavě přemítala, proč se nestaral o to, co se přihodilo předtím? Naprostý nezájem. Vešla jsem dovnitř vchodem pro zaměstnance, v šatně se převlékla a už spěchala do kuchyně, abych věděla, co se děje v lokálu.

Cink!

Á, nový zákazník, pomyslela jsem si a vyšla zpoza závěsu oddělujícího kuchyň od prostoru pro návštěvníky. Vzhlédla jsem a…

Usui!

Panebože, co tu zase chce? Proč jde tak přímo? Já to nechápu, o co mu jde? Uvědomuje si, jak mě tím ponižuje? Co si k čertu myslí, že dělá? Moje mozkové závity pracovaly na plné obrátky.

„Ach, ten je úžasný,“ vzdychaly za mnou Erika se Subarou. Bože, co na něm všechny ty holky jenom vidí?

To se mi sem jako přišel vysmívat? Nebo testoval moji kuráž a odolnost? Nebo mě přišel vyzvat? Vyzvat mě?! Začínala jsem vidět rudě. No, měla bych se na něj mnohem lépe připravit. Fajn, obrnila jsem se a nasadila si masku.

„Vítejte zpátky, pane!“

„Pfff…“ 

Odpoledne na dvoře blízko tenisových kurtů jsem to už nevydržela a vypěnila. Užíval si snad Usui možnost mě psychicky týrat? Zavzpomínala jsem na včerejšek. Seděl tam něco přes hodinu a popíjel jeden šálek kávy. Pokaždé, když jsem vítala nově příchozí nebo roznášela objednávky, jsem cítila jeho propalující pohled do mých zad. Divila jsem se, že jsem tam při převlékání nenašla dvě tečky.

Od rána jsem se cítila divně. Připadala jsem si pomalá 

a trochu jsem pokašlávala. Měla jsem tolik starostí, které mě zatěžovaly. Proč jsem byla poslední dobou tak unavená?

Zaslechla jsem nějaký smích. Po zaostření jsem si všimla, že to byli Shirokawa, Sarashina a Kurosaki.

„Hej, počkejte na mě, pánové,“ zavolala jsem na ně. „Neházejte odpadky do keřů! Jste tak tvrdohlaví. Neříkala jsem ti, Shirokawo, abys sundal ty náušnice?“

Nenávistně si mě prohlížel.

„Okamžitě je sundej,“ přikázala jsem mu.

Hněv se odrazil v jeho očích. „Oukej, oukej… Vrátím se do třídy a tam si je sundám.“

„Nelži mi a nedělej ze mě idiota. Sundej je hned!“ Vážně si myslel, že mu na to skočím znova? Ani náhodou!

„Kurva! Jsi tak hlasitá!“ zaúpěl. „Neřekl jsem ti snad, že to udělám později?“

To už mě vážně vytočilo. Ani jsem netušila, kde se to

ve mně vzalo, ale přiskočila jsem k němu, což nečekal,

a servala mu ty náušnice z uší. „Náušnice se zabavují.“

„Ona mu je strhla z uší? Au, to muselo bolet. Hele, jeho uši natejkají,“ šeptali si Sarashina a Kurosaki.

Usui se díval z okna na celou scénku venku na dvoře a usrkával brčkem z krabičky pomerančový džus. Působivé, poznamenal si pro sebe.

„Hele, Takesawo,“ oslovil spolužáka, co si skládal věci do aktovky. „Ty jsi chodil s předsedkyní na nižší střední dřív, že?“

„No jo. A co?“ ozval se Takesawa.

„Byla předsedkyně vždycky taková? Jako předtím, myslím.“

Takesawa chvíli přemýšlel. „Myslím, že taková začala být někdy okolo druháku, protože v prváku byla úplně normální holka. Ale už si to moc dobře nepamatuju.“

„Mám takový dojem, že se po škole v té době roznesly drby o tom, že její rodina měla problémy. Od toho okamžiku začala být tak tvrdá,“dodal ještě.

Usui něco zabručel, ale nebylo mu rozumět. Respektive nechtěl, aby Takesawa něco slyšel.

„Co se děje? To nejsi ty, když se zajímáš o holku. A ještě k tomu o předsedkyni? Zrovna o ni?“