Předsedkyně je maidka! - 1. kapitola, 2. část

Jen co jsem vyšla zpoza závěsu, seděl Usui na svém oblíbeném místě – u stolku v rohu, kde měl perfektní rozhled po celé místnosti a viděl, co se kde šustlo. Jak jsem ho za to nenáviděla. Je snad natvrdlý? Vůbec mu nedochází, že mě naprosto ztrapňuje? Moje kolegyně potají – když neměly co na práci – ho pozorovaly z kuchyně a vzdychaly nad jeho vzhledem. Začínalo mi to lézt na nervy.

Erika vydechla. „Je tu zase…“

„Běž ho pozdravit,“ nabádala mě Honoka.

Subaru se k ní přidala. „Měla bys být šťastná!“

Satzuki si mě v kuchyni vzala stranou.

„Hej, Misaki,“ mrkla na mě. „Ten pohledný mladík, to je tvůj kluk?“

Přejel mi mráz po zádech. „Ne.“ Jak ji to jenom mohlo napadnout?

„Já jen, že se na tebe pořád dívá,“ řekla a odhrnula závěs. Usui se díval přímo na mě a v puse měl kousek lžičky se šlehačkou z cappuccina. Panebože, zrudla jsem

a rychle zacouvala, aby mě neviděl. Vážně legrace, jako malej kluk, myslela jsem si a dál s úsměvem obsluhovala zákazníky. Jen ty jeho dva lasery místo očí mě pálily v zádech.

„Zdá se, že má o tebe starost,“ prohodila ještě moje šéfová. Proč? Lituje mě snad? O soucit se ho nikdo neprosil.

Úplně vyčerpaná jsem po práci došla domů, osprchovala se, chvíli se učila a pak šla spát.

Ve škole mi celý den vrtalo hlavou, proč by se o mě Usui strachoval. Jsem mu jenom pro legraci a ponižuje mě, aby se dobře bavil. Nic v tom přece není. Nebo jo?

Bloumala jsem chodbou, až jsem došla ke kanceláři, kde se na nástěnku připichovaly výsledky testů každé třídy. Byla jsem zvědavá, jak jsem dopadla. Přede dveřmi mě ale přepadl kašel. Zakuckala jsem se a nemohla popadnout dech. Sakra, tohle mi ještě scházelo. Já si nemůžu dovolit být nemocná! Až přijdu po práci domů, uvařím si čaj

a zalezu do postele, naplánovala jsem si. Zaťukala jsem na dveře.

„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.

Vešla jsem a u nástěnky spatřila svého učitele. „Dobrý den.“

„Promiň, Ayazawa, že jsem tě zavolal,“ omlouval se učitel, který připevňoval špendlíkem papír do korkové desky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Žádný problém.“

„Chtěl jsem s tebou mluvit o těch cvičných testech, které jsme psali před pár dny.“

Nechápala jsem proč. „Co je s nimi?“

„V porovnání s tvými předchozími výsledky je tvé hodnocení o trochu slabší. Už jsi zpátky ve formě?“

Nevěřícně jsem na něj hleděla. Cože? Zhoršila jsem se? Ne, to není možné…

„Prosím?“

„Spadla jsi na druhé místo,“ zklamaně vyřkl učitel.

Ne, to se mi snad jenom zdá, snažila jsem si namluvit. Ne, tohle je nějaký omyl!?! Nebo špatný žert.

Byla ale pravda, že poslední dobou jsem víc pracovala, než se učila. „Smím se zeptat, kdo je na prvním místě?“

„Jistě,“ usmál se učitel, „Usui Takumi.“

Nejhorší noční můra se právě vyplnila. Bože, co jsem udělala, že mě tak trestáš?!? Tohle jsem si nezasloužila.

Rozloučila jsem se s učitelem a slíbila mu, že se to už nebude opakovat. Cestou po chodbě jsem se snažila přijít na to, co tím Usui sleduje. Myslel si snad, jaká je to sranda se mi vysmívat, když nemám tolik času jako on? Sakra, on se na mě povyšuje. Tohle mu ale jen tak neprojde, zmetkovi, o to se postarám, slibovala jsem mu pomstu. Ta jeho bezstarostnost mi lezla vážně krkem. A starostlivost? O tu se ho nikdo neprosil. Akorát mě to štvalo daleko víc.

Uslyšela jsem klučičí přemlouvání.

„Ne, tak to není…“

„Ale…“ dívčí hlas odmlouval.

„No tak, lidi, jenom vy…“

A dost, co se to tady zase děje. Jak jsem byla ještě rozhozená porážkou, adrenalin mi proudil krví a já měla sto chutí si na někom svůj vztek vybít.

„Co se to tu děje?“ vlétla jsem do otevřené třídy jako tajfun a spatřila dvě dívky a okolo nich tři kluky. O co se tu ti oslové jenom snaží?

„Předsedkyně…“ vyjekl jeden ze tří idiotů, které jsem poslala ráno převléknout – ten modrovlasý. Neříkala jsem mu snad, že by vlasy měl mít černé?

„Misaki,“ úlevně vydechly dívky.

Měla jsme dojem, že mi z uší syčí pára. „Co jste tu všichni prováděli, no?“

„Četly jsme si časopis, když nás začali otravovat,“ zašeptala zrzka.

Blonďák o hlavu vyšší než já se začal rozčilovat. „Proč my si nemůžeme do školy nosit časopisy a holky jo? Je to nespravedlivé!“

„Jednoduchá odpověď: vy, kluci, sem nosíte jenom samé čuňárny a necháváte je válet se všude okolo,“ kdo to má po vás pořád uklízet, že?

To se jim ale nelíbilo. „Jaké čuňárny? Co tím jako myslíš? Jenom proto, že jsou barevné jako manga nebo jiné časopisy, tak jsou zakázané? Jsi přísná, to ti nikdo nebere, ale nikdy ani trochu nemyslíš na rovnováhu mezi klukama a holkama,“ vytkl mi černovlásek s culíkem.

Polil mě studený pot, protože měl pravdu. Trochu jsem nadržovala dívkám, aby měly nad kluky výhodu, ale nebylo to správné.

„Už nemáme argumenty,“ vzlykla druhá holčina.

No, na to jsem přišla taky, moje milá, povzdechla jsem si. Znenadání jsem zase zakašlala, dneska již podruhé. Co se to se mnou jenom děje?

„Dobře,“ křikla jsem na rozčílené studenty, kteří pochvalně poplácávali svého odvážlivce po zádech. „Jestli mají pravidla dodržovat kluci, musí je dodržovat i dívky.“

Jedna z dívek za mnou zašeptala moje jméno. Ignorovala jsem to. „Rozumím. Prohlédnu si všechny obsahy plátků, a pak poupravím pravidla. Řekněte mi názvy všech časopisů, co rádi čtete. Kluci i dívky. Ty, které projdou, budou postavené v komínku v rohu. Ostatní budou ve škole zakázány,“ odmlčela jsem se chvíli a pak pokračovala dál. „Já osobně je prolistuju a poté svolám školní radu, abychom prodiskutovali, které ano a které ne. Mimochodem, kluci, můžete být nadšení, většina členů rady jsou mužského pohlaví, takže byste měli být s rozhodnutím spokojení.“

„Ale,“ ozvala se jedna z dívek, „už takhle toho děláš moc, navíc těch časopisů je spousta. Opravdu to zvládneš?“

Usmála jsem se na ni a přikývla. „To mi nevadí, jsem přece předsedkyně, ne?“ Stvrdila jsem to mocným kašlem, až jsem se musela předklonit. Dělala jsem jakoby nic

a odešla jsem.

„Předsedkyně?“ zavolal někdo na chodbě. Otočila jsem se a zjistila, že je to účetní ze školní rady.

„Ano?“

Celý udýchaný se zastavil kousek ode mě. „No, o té- knize-financí-z-minulého-měsíce,“ koktal.

Nechápavě jsem se na něho podívala. „Co s ní?“

„Já-ji-nemůžu-najít,“ vysoukal ze sebe.

Měla jsem před očima rudo. „Cože? Ty pitomče, tos na ni nemohl dávat větší pozor? Copak jsem ti neříkala, aby ses o ni pečlivě staral?“

„Promiň, promiň, promiň,“ mlel pořád dokola .

Zničehonic se mi zatočila hlava, až jsem se musela opřít o stěnu. „Zapomeň na to, přepíšu ji sama.“

Nechala jsem ho tam stát zkoprnělého a vydala se zpátky do třídy školní rady, kde na mě na stole čekala kupa nedodělané práce. Zasedla jsem k tomu a pustila se do toho. Vůbec to ale neubývalo. Sakra, proč toho je vždycky tolik?

„Předsedkyně, ty jsi vážně masochistka,“ ozvalo se ode dveří.

Prudce jsem se otočila na židli, až jsem se málem převrátila, a spatřila jsem Usuiho, jak se opírá o dveře.

„Co tu zase chceš?“ vyjela jsem na něho.

Dělal, že otázku neslyšel a loudavým krokem přešel k lavici před můj stůl, na kterou se posadil.

Podíval se na mě. „Dřeš se skoro do úmoru, to  snad nejsou příznaky masochismu?“

To mě zvedlo ze židle. „Ježíši, co?“

Ten prudký pohyb mi však neudělal dobře, zamotala se mi hlava, rozmazalo se mi vidění a já ztratila půdu pod nohama. Poslední, co jsem uslyšela, byl Usuiho hlas: „Myslím si, že bys na chvíli měla práci ze svých beder odložit.“

Když jsem pomalu otevřela oči, první, co jsem zjistila, bylo, že jsem neskončila na podlaze. Jak to? O něco nebo spíše někoho jsem se opírala. Zaostřila jsem a všimla jsem si, že mě drží něčí ruce. Usui!?!

„Jak tak na tebe koukám, předsedkyně, nevypadáš zrovna zdravě.“

Prudce jsem se vymanila z jeho náruče, až jsem ho praštila rukou přes hruď. „Nechoď tak blízko ke mně! Nepřijmu tvoji pomoc!“

„Ou, jsi v pořádku?“ zkoumal mě Usui detailně.

V hlavě mi tepalo, cítila jsem se na umření a přepadl mě kašel. Ani jsem se na něj nepodívala a odešla jsem.

Při vynášení pytlů s odpadky jsem se cítila ještě hůř než ve škole. V hlavě mi tepala příšerná bolest, studený pot mi stékal po těle a únava mi dávala pěkně zabrat. Vydrž, holka, vydrž, za chvíli už půjdeš domů, povzbuzovala jsem se. Tenhle můj nalomený stav nevěstil nic dobrého, protože jsem neměla čas odpočívat kvůli nedodělané práci ve škole, a v kavárně, ještě na mě čekalo přepsání účetní knihy, projití časopisů a učení na druhý den. Už při pomyšlení na to, kolik toho zbývá, se mi přitížilo.

V hlavě se mi vynořila vzpomínka na hrubé jednání s Usuim, když se mi snažil jenom pomoct. To ode mě nebylo moc hezké, pomyslela jsem si a slíbila si, že až ho uvidím, omluvím se mu. Měla jsem tak špatnou náladu.

Z mého rozjímání mě vytrhly mužské hlasy z ulice.

„Jsi v pořádku?“

„Co tvoje uši? Nebolí tě?“

„Bolí to jako čert. Pomstím se.“

„Hele, podívejte, není to naše předsedkyně?“

A jsem naprosto vyřízená! Tihle tři idioti mě nenechají na pokoji… Mysli, mysli, snažila jsem přimět svůj mozek, aby spolupracoval, ale panika mě tak paralyzovala, že jsem byla neschopná se hnout.

„Hele, je to ona,“ ozval se Sarashina – ten modrovlasý.

Oba jeho kumpáni se otočili. „Máš pravdu, je to ona,“ opakoval Kurosaki.

„A jako maidka? To musíme zavolat ostatním,“ radostně oznámil Shirukawa a nenávistně mě propaloval očima. „Hej, nikam neutíkej. Musím si tě vyfotit, aby mi to všichni ve škole věřili. No, tak pojď sem, řekni mi pane. Ani netušíš, jak je pomsta sladká,“ vydechl.

Sarashina společně s Kurosakim mě popadli každý za jednu ruku, abych se neškubala, zatímco se Shikawa snažil zaostřit a vyfotit mě.

Tohle. Není. Dobré! Mé pokusy vymanit se z područí kluků byly marné díky mému oslabení. Aspoň jsem házela hlavou na všechny strany, aby mě nemohl vyfotit, přestože mi v ní tepalo, jako by mi tam mlátili permoníci.

„Je v pořádku, předsedkyně, že ve škole zraňuješ studenty mužského pohlaví? Jsi vážně maidka, co? Jak nás tři obsloužíš?“ natáhl ke mně ruku, aby se dotkl mých vlasů. „Takhle, v těch šatičkách, vypadáš jako holka, proč bychom se...“

Najednou jsem se ocitla pryč z jeho blízkosti, protože po mě někdo šmátnul, odstrčil mě od něj a nechal si mě přitulenou k sobě. „Nesahej na ni jen proto, že je roztomilá,“ zaburácel Usuiho rozhněvaný hlas.

Usui?!?

Nevím, co mě šokovalo víc, jestli on anebo to slovo roztomilá.

„U-usui?“ zaječeli ti tři třasořitkové.

„Úplně celá hoříš,“ pošeptal mi do ucha jmenovaný s přiloženou rukou na mém čele. „Jsi v pořádku?“

Ne, nebyla jsem. „Promiň. Tvoje pomoc. Usuii, promiň,“ drmolila jsem do jeho tmavomodrého kabátu, za který jsem se držela jako klíště.

Cítila jsem na sobě jeho pohled. „To nic. Odpočiň si.“

Když jsem se znovu probudila, byla jsem ve svém vlastním pokoji. Kavárna musela kontaktovat mámu, aby přišla a vyzvedla mě. Očima jsem pátrala okolo sebe, až jsem spatřila uprostřed otevřených dveří z dubového dřeva  mámu s podnosem v ruce, na kterém stál kouřící hrnek. Aroma čaje se rozlévalo po celé místnosti a dráždilo mé nosní senzory.

„Ťuky, ťuk,“ poklepala máma na dveře. „Jak ti je, holčičko?“

Usmála jsem se na ni. „Už lépe. Díky, mami.“

„Protože jsi hodně tvrdě pracovala, zasloužíš si den dva odpočívat,“ mrkla na mě.

Opatrně jsem si od ní vzala čaj a pomalu ho usrkávala. Když jsem hrnek konečně odložila na poličku vedle postele, uhodil mě do očí blankytně modrý šál. To je přece…

„Ach, tohle…“ zastavila se v půlce věty máma, když mě viděla, jak si ho zmateně prohlížím. „Zdá se, že se tvůj kamarád ze školy bál, abys nenastydla, a tak ti ho půjčil.“

Rukou jsem přejížděla po hladké jemné pletenině. Po mámině odchodu jsem k šálu přičichla. Cítila jsem z něj Usuiho. Ta vůně mě úplně pohltila a připomněla mi, co se ten večer před dvěma dny za kavárnou stalo. 

   Kolik práce tu na mě za těch pár dní, co jsem tu nebyla, asi čeká, uvažovala jsem na cestě do třídy školní rady. Kolik že bylo těch časopisů? Otevřela jsem dveře a zarazila se. Na mém stole stály tři úhledné hromádky označené jako vyhovující, nevyhovující a sporné. Oni pracovali beze mě

a zvládli to? Ti ufouni kluci nebudou asi zase tak špatní, blesklo mi hlavou.

„Předsedkyně,“ zvolal Yukimura, můj zástupce. „Už jsi v pořádku? Se členy rady jsme se probrali všemi časopisy
a roztřídili je. Zvládli jsme to v časovém limitu.“

Účetní se na mě usmál. „Už jsme vyrobili i seznam všech povolených časopisů.“ Páni, netušila jsem, že jsou takhle schopní.

Všichni se shlukli kolem mě a spustili naráz.

„Bereš si na sebe moc práce, přetěžuješ se a pak díky tomu kolabuješ. Když budeme pracovat společně, půjde nám to rychleji a práce bude efektivnější, co myslíš?“
O tomhle zrzkovi jsem neměla ani tušení, že v radě vůbec je.

Další se přidal. „To třídění byla děsná fuška, ale zvládli jsme to.“

„Navíc, když si dáváš všechnu práci na svá bedra, tak mi pak nevíme, co máme dělat,“ řekl mi účetní.

Zle jsem se na něj zamračila, až ucouvl.

„Předtím jsem byl zodpovědný za účetnictví, ale chtěl jsem ti trošku pomoct, když jsem selhal…“

Ou, takže mě nebudou soudit za to, že jsem maidka?

Celá zkoprnělá jsem nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem se vzchopila a usmála se na všechny. „Děkuju vám, moc jste mi pomohli.“

Celá místnost zmlkla. Když jsem byla na odchodu mezi dveřmi, slyšela jsem vzrušené šeptání: Viděli jste to? Ona se usmála! Wow!

Zamířila jsem na střechu, na jediné místo, kde jsem stoprocentně věděla, že tam dotyčného najdu.

„Ti kluci to nikomu neřekli?“ zeptala jsem se, jen co jsem ho uviděla sedět na kraji střechy, jak se opírá o zídku.

Ohlédl se. „Co myslíš?“

„No, takže to vědí. Skvělý. Cos jim řekl?“

„Nic moc,“ odpověděl Usui nevzrušeně. „Řekl jsem jim, ať to nikde nerozkecávají. Nic mě nepotěší víc než to, že znám tvoje tajemství.“

„To všechno bylo jenom pro tvoje pobavení?“

„Protože když ti řeknu, že jsem to udělal kvůli tomu, že jsem si dělal o tebe starosti, tak se naštveš.“

Jo, na tom něco bylo.

„Vlastně,“ dodal po chvilce, „mi to je vcelku jedno, jestli se to provalí nebo ne.“

Cože? To si snad ze mě dělá srandu, ne?

„Nikdo ti nezakazuje mít brigádu.“

No, to měl sice pravdu, ale stejně jsem nechtěla, aby to někdo věděl. Bohatě stačilo, že moje tajemství zná Usui.

„Jedna věc je, když máš maidskou uniformu a druhá, když jsi předsedkyně a pěkně přísná. Taky opravdu chytrá. Pracuješ tvrdě se vztyčenou hlavou a to člověka vždycky změní. No, myslím, že s tím dokážu žít.“

Nikdy si nad ním nepřestanu lámat hlavu. „Včera jsem celý den přemýšlela o tom, jak jsi otravný.“

„Nepolichotil jsem ti před chvílí?“ ozval se dotčeně.

„Víš, mám takovou představu. Jsi plně odhodlaný a běžíš přede mnou, dokud mě nepředběhneš, a pak utíkáš dál.  Křičíš dozadu na mě, zatímco já jsem za tebou. Ptáš se mě, zda jsem v pořádku a já se vztekám, protože mě tvoje starostlivost dohání k šílenství, ale tentokrát jsi běžel přímo vedle mě a pomohl jsi mi. Já jsem ale soutěživá, a přestože z toho nemám radost, jednou tě konečně chytím. Jen počkej. Příště je řada na mně, abych se o tebe strachovala a dělala si starosti,“ mrkla jsem na něj.

Upřeně mě s údivem pozoroval. Tohle asi nečekal. Vyvedla jsem ho z míry. Bod pro mě.

Vzpomněla jsem si, že v ruce držím papírovou dárkovou tašku. „Jo, přinesla jsem ti šál. Promiň, žes mi ho musel půjčit. Je vypraný. Nerada něco někomu dlužím. Nepodařilo se mi vymyslet žádný děkuji-ti-dárek, takže… Je něco, co bys chtěl?“ Až teď jsem si uvědomila, jak blbě ta věta vyzněla.

„No,“ protáhl úmyslně. „Co tahle být na jeden den jenom moje maidka?“

To myslel vážně? „Cože? Ty ses zbláznil!“

„Ne? Ty jsi ale lakomá,“ vztekal se jako malý kluk.

Rozpálila jsem se doběla. „Ty perverzáku! Já si fakt myslela, že tě holky nezajímají.“

Předsedkyně je maidka! - 1. kapitola, 1. část

Před střední smíšenou školou Seika – původně chlapeckou – se nesl rozzuřený hlas nově zvolené předsedkyně školní rady, Misaki Ayazawa. Dnes tvořila chlapecká část jen osmdesát procent a cílem bylo, aby se na školu přihlásilo více dívek.

„Kolikrát to mám ještě opakovat?“ vztekala jsem se, když jsem spatřila bandu kluků neoblečených podle pravidel. „Vlasy mají bejt černé nebo přirozené barvy, ne modré! Náušnice v uchu jsou u kluků zakázány! Může být nezapnutý jenom první knoflík u košile! Musíš nosit pásek! Nestůj na patách!“

Tihle tři „idioti“ – Ikuto Sarashina, Naoya Shirakawa

a Ryuunosuke Kurosaki – mě vždycky dokázali tak vytočit, že jsem pak měla zkažený celý den. To se to v prváku nenaučili?

Podívala jsem se kolem a po chvilce jsem spatřila upraveného prváka, který procházel kolem živého plotu.

„Takhle máte vypadat!“ ukázala jsem na brýlatého kluka. „Upravte se!“ a bouchla jsem jim vstupní branou před nosem. Cvak! Koukali jako leklé ryby na rybáře. Pravidla platí pro všechny bez výjimky.

Otočila jsem se a odkráčela na studentskou radu, kterou tvořili kluci a já. I tohle musím brzy změnit, pomyslela jsem si v duchu. Propletla jsem se mezi studenty na chodbě a vstoupila do třídy. Všichni už byli na místech a připraveni na diskuzi o problémech školy.

Vešla jsem do třídy s lavicemi uspořádanými do kruhu a stolem, určeným pro předsedkyni – tedy mě. Místnost byla plná oken pronikajícího světla, které rozjasňovalo celý prostor. Jen co jsem se posadila, ostatní si přestali povídat a začali vnímat moji přítomnost.

„Předsedkyně, je opravdu nutné probírat a znovu sepisovat studentské zásady?“ ozval se vícepředseda Yukimura, kterému uniforma seděla přesně tak, jak měla. Tomuhle se říkalo být podle pravidel!

„Už jsi zažil podobnou situaci?“ Poukazovala jsem

na ráno, kdy stál vedle mě a viděl ty tři ignoranty. Radši mlčel, a tak jsem pokračovala. „Musíme to vyřešit co nejdřív. Tohle místo je plné lajdáků! A to se musí změnit!“

Hlavou mi proběhla myšlenka na můj první den ve škole. A každý další den přibyly moje nové příšerné zkušenosti jako například přecpané skříňky smradlavým oblečením, špinavé sportovní náčiní či rozházené porno všude kolem. Všechny stěny jako by na mě křičely: Špína! Hnus! Smrad! Ale teď jsem tady já, první holka jako předsedkyně a budu vládnout klukům železnou pěstí! Začala jsem se usmívat, protože mi ta idea dělala dobře. Menšina dívek jen tiše trpěla v přítomnosti kluků, kteří si dělali, co chtěli. Proč jsme to musely snášet?

Protože se nenašla žádná, která by se jim postavila, jako teď já. Makala jsem na sobě tvrdě, abych změnila tuhle situaci a vypracovala se s velkým odhodláním. Posilovala jsem, učila se aikido, studovala, až jsem byla nejlepší a také se všemi – zvláště s učiteli – udržovala dobré vztahy, abych získala jejich důvěru. Díky tomu jsem se stala předsedkyní studentů, což mi umožnilo provést kompletní celoškolní údržbu.

Po upravení všech zásad jsem radu rozpustila, jelikož polovina z nich je stejně k ničemu a já jsem ráda, že už nemusím poslouchat jejich nekonečné výmluvy, proč co nejde.

Hlídkování chodeb a dohlížení na plnění všech příkazů, které jsem rozdala, ke mně patřilo odjakživa. Zodpovídala jsem za jejich dokončení.

Tichým koridorem jsem zpoza rohu uslyšela zvýšený klučičí hlas.

„Pomoz mi s úklidem,“ dožadoval se starší kluk.

Dívka nižší než trapič záporně zakroutila hlavou. „Ale… Já mám taky hodně práce.“

„Hele, už jsem i poprosil,“ zkoušel to na ni dál. Nemohla jsem tam tu chudinku nechat samotnou a čelit tomu pitomci.

„Hleď si svý práce, ty osle, jo?“ promluvila jsem a natočila se tak, aby mě viděl.

Jeho zděšený výraz a slzy v očích mě skoro rozesmály. „Předsedkyně?!?“

„Lidi, co si neplní své povinnosti, budou příští týden umývat i toalety,“ dodala jsem jen tak mimochodem

a dívka, od pohledu prvačka, se zasmála. Byla jsem ráda, že už z ní stres opadl.

Při procházce školním dvorem jsem ještě sprdla kluky, kteří se dvěma holkami hráli svlékací kámen-nůžky-papír. Ty dvě se jenom chichotaly, ale kdybych na ně nenarazila včas, mohlo se to celé zvrtnout a to by byl pak průšvih.

Vrátila jsem se zpět do budovy školy ve tvaru písmene U, která měla tři podlaží. Vyšla jsem do druhého patra, abych se podívala, jestli je všechno v pořádku. Byl tu klid
a ticho, což nasvědčovalo tomu, že se tu nic nedělo. Často jsem mívala problém s houfujícími se studenty po zvonění, kteří se zašívali do prázdných učeben a potají kouřili.

Po chvíli jsem však uslyšela vzlyky a štkaní. On tu přece jenom někdo je? Ale kdo?

Zabočila jsem doleva, když jsem spatřila nějakou černovlásku o dvě hlavy menší než kluk, před kterým brečela. Po pár krocích jsem poznala, že dotyčným nebyl nikdo jiný než Usui Takumi, celkem pohledný kluk nakrátko ostříhaný s ofinou spadající do zelených očí.

„Co se to tu děje?“

Usui ke mně pootočil hlavu. „Nic. Jen jsem odmítl další vyznání lásky.“

„Už zase, Usui Takumi? Kolikrát jsem ti říkala, abys volil svá slova jemněji, co? Ať tě příště už nechytím, jak kvůli tobě brečí další holka, jasný?“ rozohnila jsem se na něj.

Jen si povzdychl. „Kolikrát jsi mi tohle už opakovala?“

Tím mě naštval ještě víc, ale s chladnou hlavou jsem se otočila na podpatku, až se mi zatočila okrová sukně školní uniformy. Při odchodu jsem ještě zaregistrovala jednoho bruneta, který se navěsil na Usuiho a přemlouval ho, aby se mi postavil a uzemnil mě. Překvapila mě jeho odpověď, že ho to nezajímá, ať odprejskne. Hm, že by nebyl Usui zas takový pitomec, za kterého jsem ho považovala?

    Cestou ze školy jsem přemítala, proč mě ti kluci dohánějí k šílenství.Všichni věděli, že nenávidím opačné pohlaví. Neznali však příčinu: byl to můj otec, který nám zanechal obrovský dluh a zmizel. Zradil mě muž, kterému jsem věřila nejvíce. Kvůli tomu jsme s mámou pracovaly každý den bez volna a odpočinku, abychom měly z čeho žít. Doma nám hnila poloztrouchnivělá podlaha ze dřeva. Nápad sestry zakrýt to novinami nebyl zrovna ideální, jelikož jsem nedávala pozor a propadla se. Moje o rok mladší, patnáctiletá sestra Suzuna, která chodí na nižší střední školu, se snaží pomoct zapojováním se do různých soutěží a vyhrát nějakou cenu. Většinou jako výhru obdržela nějaké potraviny, např. rýži, čaj, cukr, mouku a další.

„Proč si nenajdeš brigádu, aby sis mohla vydělat nějaké peníze?“ ptala jsem se jí jednou.

Suzuna nadzvedla obočí. „Jsem na to příliš mladá.“

„Tak si aspoň řekni o větší výhru,“ přemlouvala jsem ji.

Záporně zakroutila hlavou. „Nejdůležitější je přihlásit se  do co nejvíce zásilkových soutěží. Minule jsme dostali slevové kupony,“ řekla a ukázala mi svůj kalendář s poznámkami o slevách.

Jako brigádu jsem si vybrala jednu kavárnu Café Maid Latte, kde obsluha – holky – chodily oblečené jako maidky, služebné svého pána. Celý den jsme obsluhovaly zákazníky. Moje šéfová, Satzuki Hyoudou, byla velmi milá a přívětivá krátkovlasá brunetka, která svou kavárnu vedla už dva roky. Moje spolupracovnice Erika, Honoko a Subaru byly všechny starší než já. Subaru ještě navíc navštěvovala vysokou školu, takže si přivydělávala hlavně na studia. Erika a Honoko tu pracovaly na plný úvazek.

„Vynesu smetí,“ zavolala jsem do kuchyně, popadla do každé ruky jeden velký pytel a vydala se k zadnímu vchodu pro zaměstnance. Oba vážily nejmíň tunu. Co jsme do nich všechno jenom narvaly? Příště bychom to měly rozdělit do více pytlů, pomyslela jsem si. Dotáhla jsem odpad ke dveřím, které jsem otevřela, a odstrkala ho ven, kde jsem ho postavila k popelnicím.

Únavou jsem se sesunula podél zdi a zavřela oči. Celá strhaná a vyčerpaná jsem byla na pokraji zhroucení. Takhle už dál nemůžu, vydechla jsem. Ve škole předsedkyní
a odpoledne maidkou, obojí bylo velmi náročné a mně už docházely všechny síly. Ne, měla bych tuhle práci ukončit co nejdřív. Navíc, kdyby mě takhle uviděl někdo ze školy…

Sebrala jsem se, vstala a už jsem chtěla vstoupit zpátky do kavárny, když se za mnou ozvalo: „Páni!“

Ztuhla jsem a pomalu se otáčela za hlasem, který mi byl až moc dobře známý. Usui Takumi.

„To je mi ale překvapení,“ ozval se po chvilce. „Předsedkyně školní rady.“

Jsem v háji! Naprosto vyřízená! Rojily se mi myšlenky v hlavě. Určitě to zítra ve škole rozkecá a moje pověst bude v troskách! Po škole se bude klevetit! Budu všem pro smích!

Vrátila jsem se rychle zpátky do kuchyně, abych mohla přemýšlet, co bude zítra.

„Misaki, co ti je?“ strachovala se Satzuki. „Jsi nějaká bledá.“

Měla pravdu, když jsem se podívala do zrcadla nad umyvadlem, zbledla jsem jako papír.

„Misaki je zle?!? Holky, kde jste?“ začala křičet šéfová, až se všechny seběhly.

Erika si mě detailně prohlédla. „Měla by sis vzít volno, práce není to nejdůležitější.“

To však neplatilo v mém případě. Moje rodina byla pro mě na prvním místě.

Po skončení směny jsem se převlékla a šla domů.

„Jsi zpátky a v normálním oblečení,“ uslyšela jsem za sebou. On tu ještě pořád byl???

Rozzuřeně jsem se na něj vrhla. „Co? Na co čumíš?“

„Na nic. Jen jsem se chtěl ujistit, jestli mě nešálí zrak. Předsedkyně je maidka. Proč děláš tuhle práci?“

Uslyšela jsem ženské hlasy, jak se blížily zpoza dveří. Zpanikařila jsem, popadla Usuiho za rukáv jeho tmavě hnědé fleecové bundy a táhla ho pryč, aby nás holky nespatřily. Nakonec jsme došli až k dětskému hřišti s houpačkami. Opřela jsem se o sloupkovou konstrukci zábradlí.

„Kvůli rodině. Máma je nemocná. A mám ještě sestru. Když nebudu těžce pracovat, mám strach, že máma zkolabuje,“ vysvětlovala jsem mu šeptem.

Upřel na mě své zelené studánky. „Aha, rodinné problémy.“

Přikývla jsem.

„Ty nenávidíš kluky, a přesto pracuješ v maid kavárně v jiné čtvrti. Proč sis nenašla nějakou fyzickou práci někde v sousedství, blíž k domovu?“ zeptal se zvědavě.

Povzdechla jsem si. „Nemám takovou výdrž. Navíc nemůžu propadnout nebo se zhoršit, protože jsem předsedkyně školní rady.“ A nebyla jsem génius, takže jsem potřebovala také energii na učení. To ovšem on vědět nemusel.

„Hm, to je ale dilema,“ udělal dva kroky blíž ke mně

a opřel se znovu o zábradlí. „Takže sis střední školu Seika vybrala proto, že má nízké školné?“

Co si sakra jenom myslí? Dokázal snad číst mé myšlenkové pochody? „Jo,“ zamručela jsem.

„Nemáš to jednoduché,“ z jeho hlasu jsem uslyšela lítost. On mě litoval? Usui… mě lituje? No, skvělý…

Psychicky jsem se připravila na to být terčem posměchu, ale uběhly tři dny a ve škole se o maidce nikdo nezmínil. Zahloubaná jsem procházela po chodbě, míjela třídy, ale nic jsem nezaslechla. Divné… Jestliže to odhalil, proč se o tom nedrbe po celé škole? Jak to, že je tady takový klid? Jestli to ovšem nikomu neřekl, přemýšlela jsem, znamenalo by to, že by mě mohl chtít vydírat. Ale proč? Vždyť to nedává smysl? Nebo…? Litoval mě. Nebylo mi to sice příjemné, ale mohla jsem dopadnout hůř. Bude to znít divně, ale ulevilo se mi.

Z myšlenek mě vytrhl volající hlas mé kamarádky Sakury. „Máš čas?“

„Ehm, jo,“ odkašlala jsem si.

Shizuka, drobná, nakrátko ostříhaná černovláska, k nám pomalu došla. „Misaki, pomůžeš nám?“

„S čím?“

Sakura, s mahagonovými vlasy a ve dvou culících  s křiklavě barevnými gumičkami, které jsem jí tolerovala jen z přátelství, ukazovala prstem ven. „Nemůžeme se dostat do budovy činností. V cestě na schodech leží boxovací pytel a je moc těžký. Nedá se s ním hnout.“

Už zase klub boxu! Zaúpěla jsem v duchu.

 „Chtěli jsme naaranžovat květiny do jídelny, ale takhle se pro ně nedostaneme,“ bědovala Shizuka.

Přikývla jsem a následovala je na školní dvůr. Budova činností stála kousek od hlavního křídla, kde jsme se všichni učili. Vznikly zde třídy se zájmovými kroužky, které žáci navštěvovali po vyučování. V přízemí sídlil klub boxu a jiné sportovní týmy a v prvním patře dívky chodily na aranžérství květin. Kluci dívkám dělali naschvály pořád, nebyl den, kdy by se něco podobného nestalo.

Došly jsme ke schodům, co vedly do prvního patra. Opravdu se tam válel boxovací pytel.

„Řeknu jim, aby ho odstranili,“ a rázně jsem vykročila ke dveřím klubu, které však byly zamčené.

„No, zdá se, že ho budeme muset dát pryč samy,“ povzdechla jsem si.

Sakura i Shizuka na mě nevěřícně koukaly.

„Je to fakt těžký, zkoušela jsem to,“ namítla Shizuka.

Mrkla jsem na ně. „Nechte to na mně. Ustupte kousek.“

Uchopila jsem řetěz od pytle, prudce s ním škubla a pytel se v tom okamžiku postavil. Super, půlka práce je hotová, pomyslela jsem si. Pomalu jsem si ho nechala spustit na záda, aby mě nerozmáčkl, nadhodila si ho a odnesla ke dveřím týmu boxu, kde jsem si ho přehodila přes hlavu a nechala ho spadnout přesně mezi veřeje.

Za sebou jsem uslyšela zalapání po dechu a hořekování. Otočila jsem se na holky, které na mě zíraly s pusou dokořán. Obě byly v šoku. Po chvíli se vzpamatovaly a moc mi děkovaly. To hořekování přicházelo od kluka, co se vracel zpátky k týmu. Jen co mě spatřil, začal si rvát vlasy
a spílat, z čehož jsem usoudila, že on je viník. Co mě však naprosto odrovnalo, že s ním šel Usui. Co ten tady k čertu chce?!?

Nevšímala jsem si ho.

„Misaki, jsi skvělá!“ vrhla se ke mně Sakura, objala mě a volala na celé kolo: „Pomohla jsi nám! Miluju tě! Je na tebe spolehnutí.“

Usmála jsem se. „Už jsem se zmínila, že to mělo přes padesát kilo?“

Shizuce se zadrhl dech. „Na,“ podávala mi jednu z květin, co nesla s sebou. „Takové malé poděkování.“

    Chryzantému jsem si od ní vzala a přičichla si. Její opojná vůně mě naprosto ohromila. Zavřela jsem oči

a nevnímala nic, jenom ji.

„Ach, děkuji,“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Hele, není to Usui-kun?“ ozvala se znenadání Shizuka.

To mě ochromilo, obrátila jsem se a vzhlédla do okna. „Na co čumíš?“ vyjela jsem na něho.

On si odfrkl, usmál se a zmizel z výhledu.

„Grrr…“ vydala jsem ze sebe.

Sakura na mě koukala jako na neznaboha.

„Co, Misaki, ty to nevíš? Usui Takumi je mezi dívkami ve škole nejpopulárnější. On je tak… Usui-san je tak skvělý!“ básnila Sakura, zatímco já jsem se držela, abych ji několika slovy nezpražila. Navíc jsem jí nechtěla brát její iluzi.

„Drby říkají, že předtím, než nastoupil sem na školu, dělal shaolinské kung-fu. A ten jeho vzhled! On je jediná naděje mezi ostatními, protože ti jsou dinosauři! A mezi námi… Má z nich největší potenciál a ve škole nejlepší hodnocení.“

Už bude konec? Modlila jsem se v duchu.

Sakura se zamračila.

„Ale přestože je tak populární, nemá o holky žádný zájem,“ posteskla si.

„Nedivím se mu, hodně holek je jím posedlých,“ přidala Shizuka. „Má i fanynky na jiných školách.“

     Jen jsem zakroutila hlavou. „To je tak populární, jo?“ Nechápala jsem, na co ty holky vůbec myslí...

Cestou do kavárny jsem v hlavě přemítala, proč se nestaral o to, co se přihodilo předtím? Naprostý nezájem. Vešla jsem dovnitř vchodem pro zaměstnance, v šatně se převlékla a už spěchala do kuchyně, abych věděla, co se děje v lokálu.

Cink!

Á, nový zákazník, pomyslela jsem si a vyšla zpoza závěsu oddělujícího kuchyň od prostoru pro návštěvníky. Vzhlédla jsem a…

Usui!

Panebože, co tu zase chce? Proč jde tak přímo? Já to nechápu, o co mu jde? Uvědomuje si, jak mě tím ponižuje? Co si k čertu myslí, že dělá? Moje mozkové závity pracovaly na plné obrátky.

„Ach, ten je úžasný,“ vzdychaly za mnou Erika se Subarou. Bože, co na něm všechny ty holky jenom vidí?

To se mi sem jako přišel vysmívat? Nebo testoval moji kuráž a odolnost? Nebo mě přišel vyzvat? Vyzvat mě?! Začínala jsem vidět rudě. No, měla bych se na něj mnohem lépe připravit. Fajn, obrnila jsem se a nasadila si masku.

„Vítejte zpátky, pane!“

„Pfff…“ 

Odpoledne na dvoře blízko tenisových kurtů jsem to už nevydržela a vypěnila. Užíval si snad Usui možnost mě psychicky týrat? Zavzpomínala jsem na včerejšek. Seděl tam něco přes hodinu a popíjel jeden šálek kávy. Pokaždé, když jsem vítala nově příchozí nebo roznášela objednávky, jsem cítila jeho propalující pohled do mých zad. Divila jsem se, že jsem tam při převlékání nenašla dvě tečky.

Od rána jsem se cítila divně. Připadala jsem si pomalá 

a trochu jsem pokašlávala. Měla jsem tolik starostí, které mě zatěžovaly. Proč jsem byla poslední dobou tak unavená?

Zaslechla jsem nějaký smích. Po zaostření jsem si všimla, že to byli Shirokawa, Sarashina a Kurosaki.

„Hej, počkejte na mě, pánové,“ zavolala jsem na ně. „Neházejte odpadky do keřů! Jste tak tvrdohlaví. Neříkala jsem ti, Shirokawo, abys sundal ty náušnice?“

Nenávistně si mě prohlížel.

„Okamžitě je sundej,“ přikázala jsem mu.

Hněv se odrazil v jeho očích. „Oukej, oukej… Vrátím se do třídy a tam si je sundám.“

„Nelži mi a nedělej ze mě idiota. Sundej je hned!“ Vážně si myslel, že mu na to skočím znova? Ani náhodou!

„Kurva! Jsi tak hlasitá!“ zaúpěl. „Neřekl jsem ti snad, že to udělám později?“

To už mě vážně vytočilo. Ani jsem netušila, kde se to

ve mně vzalo, ale přiskočila jsem k němu, což nečekal,

a servala mu ty náušnice z uší. „Náušnice se zabavují.“

„Ona mu je strhla z uší? Au, to muselo bolet. Hele, jeho uši natejkají,“ šeptali si Sarashina a Kurosaki.

Usui se díval z okna na celou scénku venku na dvoře a usrkával brčkem z krabičky pomerančový džus. Působivé, poznamenal si pro sebe.

„Hele, Takesawo,“ oslovil spolužáka, co si skládal věci do aktovky. „Ty jsi chodil s předsedkyní na nižší střední dřív, že?“

„No jo. A co?“ ozval se Takesawa.

„Byla předsedkyně vždycky taková? Jako předtím, myslím.“

Takesawa chvíli přemýšlel. „Myslím, že taková začala být někdy okolo druháku, protože v prváku byla úplně normální holka. Ale už si to moc dobře nepamatuju.“

„Mám takový dojem, že se po škole v té době roznesly drby o tom, že její rodina měla problémy. Od toho okamžiku začala být tak tvrdá,“dodal ještě.

Usui něco zabručel, ale nebylo mu rozumět. Respektive nechtěl, aby Takesawa něco slyšel.

„Co se děje? To nejsi ty, když se zajímáš o holku. A ještě k tomu o předsedkyni? Zrovna o ni?“

Návrat domů - Richelle Mead

Překlad: Semiška

Korekce: Semiška, AliPeli

Neočekávala jsem, že budu zpátky v Rusku tak brzo. Rozhodně jsem tu nechtěla být.

Nebylo to kvůli tomu, že bych proti tomuto místu něco měla. Byla to docela pěkná země, s duhově zbarvenou architekturou a vodkou, která měla sílu jako raketový pohon. Tyhle věci se mi v Rusku líbily. Můj problém byl, že naposledy, kdy jsem tu byla, mně skoro zabili (jedna z mnoha příležitostí) a skončila jsem zdrogovaná a unesená upírem. To je dost na to, abych se tomuto místu vyhnula.

A přesto, jakmile začalo letadlo kroužit nad Moskvou před přistáním, věděla jsem, že vrátit se sem, byla rozhodně ta nejsprávnější věc, co jsem mohla udělat.

„Vidíš to, Rose?“ Dimitrij poklepe na sklo okýnka, a ačkoliv nemůžu vidět jeho výraz tváře, jeho známka údivu v jeho hlase mi řekla mnoho. „St. Basil.“

Naklonila jsem se přes něj a sotva jsem stihla zahlédnout nejznámější mnohobarevnou katedrálu, která vypadala jako něco, co můžete najít v Cukrovinkové zemi, ne jako Kreml. Pro mě to bylo něco jako další turistická atrakce, ale pro něj to znamenalo mnohem víc. Tohle byl jeho příchod domů - návrat do země, přestože nevěřil, že ji někdy uvidí za svitu slunce svýma očima živý. Ty budovy, města tady… nebyly pro něj jenom pěkné obrázky z pohlednic. Představovaly pro něj daleko víc. Symbolizovaly jeho druhou šanci v životě.

Usmívající jsem se ponořila zpátky do sedadla. Seděla jsem uprostřed, ale v žádném případě to nemohlo být pohodlnější než to jeho. Dostat šest stop a pět palců vysokého muže k oknu do vagónu bylo opravdu kruté. Nepostěžoval si za celou dobu ani jednou. Nikdy si nestěžoval.

„Je škoda, že nemáme čas, abychom se zde poflakovali,“ řekla jsem. Moskva byla pro nás jen položka navíc. „Budeme muset všechny prohlídky památek nechat na Sibiř. Vždyť víš, tundra. Polární medvědi.“

Dimitrij se otočil od okna. A já jsem očekávala, že mi dá co proto za oddálení stereotypu. Z jeho výrazu obličeje jsem mohla říct, že nikdy neslyšel o ničem, co bylo po „Sibiři“. Ranní světlo iluminovalo jeho řezané rysy v obličeji a rozjasnilo hladké hnědé vlasy. Nic z toho se však nemohlo srovnávat s jeho oslnivostí uvnitř.

„Je to tak strašně dávno, co jsem viděl Baiu,“ zamumlal a  jeho tmavé oči se zaplnily vzpomínkami. „Taková doba, co jsem je neviděl. Myslíš si…“ Pohlédl na mě zrazený sotva viditelnou nervozitou, které jsem si všimla už na začátku našeho výletu. „Myslíš si, že mě rádi uvidí?“

Stiskla jsem mu ruku a cítila nepatrnou bodavou bolest v hrudi. Bylo neobvyklé Dimitrije vidět tak nerozhodného o čemkoliv. Mohla jsem několikrát na prstech ruky spočítat, kolikrát jsem byla svědkem jeho opravdové zranitelnosti. Od okamžiku, kdy jsme se setkali, vždycky vynikal jako jeden z nejráznějších a nejsebevědomějších lidí, které jsem znala. Byl pořád v pohybu, nikdy se nebál čelit hrozbě, i když by to znamenalo riskovat vlastní život. Dokonce i teď, kdyby nějaké krvežíznivé monstrum vyskočilo z kokpitu, klidně by se vymrštil a střetnul se s ním, zatímco by byl ozbrojen jen bezpečnostní kartou v zadní kapse kalhot. Ale vidět svoji rodinu poté, co strávil čas jako ďábel, nemrtvý upír? Jasně, že ho to děsilo.

„Samozřejmě, že budou rádi,“ ubezpečila jsem ho žasnoucí nad změnou v našem vztahu. Začínala jsem jako jeho studentka potřebující ujistit ho. Absolvovala jsem, abych se stala jeho rovnocennou partnerkou. „Vědí, že přijedeme. Bože, měl si vidět tu oslavu, co uspořádali, když si mysleli, že jsi mrtvý, soudruhu. Představ si, co udělají, až zjistí, že jsi opravdu živý.“

Obdařil mě jedním z jeho vzácných malých úsměvů. Těch, po kterých mě hřálo po celém těle. „V to doufám,“ řekl, otočil se a zíral z okna. „V to doufám.“

Jediné pamětihodnosti Moskvy, které jsme viděli, byly zevnitř letiště, kde jsme čekali na přestup do jiného letadla. To nás mělo vzít do Omsku, města položeného ve středu Sibiře. Odtud jsme si pronajali auto a pokračovali v naší cestě – žádné letadlo tam, kam jsme jeli, nelétalo. Byla to krásná cesta. Země plná života a zeleně mě přesvědčila o špatnosti mých vtipů o tundře. Dimitrojova nálada se měnila mezi nostalgií a obavami během našeho cestování. Byla jsem netrpělivá a přála si, abychom už dorazili na místo. Čím dřív tam budeme, tím dřív uvidí, že se neměl čeho obávat.

Baia byla od Omsku vzdálena méně než jeden den a vypadala stejně krásně jako při mé poslední návštěvě. Byla dost vzdálená, takže na ni lidé narazili jen zřídka kdy. Pokud jste se nacházeli ve městě Baia, bylo to z nějakého důvodu. A možná taky ne, ale ten důvod měl co dělat s obrovským počtem dhampýrů, co tu žily. Jako Dimitrij a já, tak i tihle dhampýři byli napůl lidé – napůl upíři. Na rozdíl od nás mnoho dhampýrů si vybralo žít bez Morojů, magií ohánějících se upírů, a místo toho se míchali s lidskou společností. S Dimitrijem jsme oba strážci, složili jsme přísahu Morojům v boji proti Strigojům: ďáblova stvoření, nemrtvý upíři, kteří zabíjeli, aby si udrželi svou nesmrtelnost.

Dny se sice v tuhle dobu léta prodloužily, ale temnota už začala padat, když jsme se dostali k Dimitrijovu rodnému  domu. Strigojové si do Baiy troufli jen vzácně, ale rádi stopovali na cestách vedoucích do města. Mihotavý záblesk slunečního světla nám zaručoval bezpečí a dal Dmitrijovi dobrý výhled na dům. Dokonce, i když vypnul motor, seděl delší chvilku na místě a hleděl na starou pradávnou strukturu domu. Červená a zlatá světla se v ní koupala a dávala tomu vzhledu něco světského. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář.

„Je čas, soudruhu. Čekají na tebe.“

Seděl chvíli v tichosti, pak ale rázně přikývl a nasadil takový druh výrazu, který jsem ho viděla nosit do bitvy. Opustili jsme auto a nechali ho stát na půl cesty skrz dvůr, když se prudce otevřely dveře. Slabé světlo proniklo do tmavých stínů a zjevila se silueta mladé ženy.

„Dimko!“

Jestli by Strigoj vyskočil a zaútočil, Dimitrij by zareagoval okamžitě. Ale spatření mladší sestry omráčilo jeho bleskurychlé reflexy, až mohl jenom zůstat stát, zatímco Viktorie obtočila své ruce kolem něho a začala ze sebe chrlit příval slov v ruštině tak rychle, že jsem to nestihla sledovat.

Dimitrijovi chvíli dalo, než se ze šoku probral zpátky k životu, ale pak jí vrátil prudké objetí a odpovídal jí zpátky rusky. Trapně jsem tam stála, dokud si mě Viktorie nevšimla. Vykřikla radostí, pospíchala ke mně a věnovala mi stejně pevné objetí jako svému bratrovi. Připouštím, že jsem byla skoro ve stejném šoku jako on. Když jsme byli posledně rozděleni, neměly jsme s Viktorií dobré období. Jednoznačně jsem nesouhlasila s jejím vztahem s morojským klukem. Ona udělala to samé, když nechápala můj přístup. Teď to vypadalo, že všechno bylo zapomenuto a, ačkoliv jsem neuměla přeložit vše, co řekla, měla jsem dojem, že mi děkovala za znovu přivedení Dimitrije k ní.

Viktoriin energetický příchod následoval zbytek rodiny Belikových. Dimitrijovi další sestry, Karolina a Sonya, se připojily k Viktoriininu objetí jeho a mě. Jejich matka stála přímo za nimi. Rusové létali rychle a zběsile. Normálně nahodilý chod opětovného setkání jako toto by mě donutilo protočit panenky, ale místo toho jsem se rozbrečela. Dimitrij si tím prošel skrz na skrz. My všichni jsme si tím prošli, a opravdu jsem si nemyslila, že by někdo z nás očekával, že bychom sdíleli všichni tento moment.

Nakonec se Dimitrijova matka, Olena, vzpamatovala a zasmála se, zatímco si utírala slzy z očí.

„Pojďte dál, pojďte dál,“ řekla připomínajíc, že jsem neuměla moc rusky. „Posaďte se a povídejte.“

Skrz další slzy a smích jsme vstoupili do domu, do útulného obývacího pokoje. Bylo to tam stejné jako při mé poslední návštěvě: obklopena teplým dřevěným obložení a police s knihami vázanými v kůži s tituly v azbuce. Tady jsme našli další část rodiny. Karolinin syn, Paul, pokládal svého strýce za fascinujícího. Paul znal Dimitrije jen vzdáleně předtím, než přišel na svět a to, co znal, bylo jen z fantastických příběhů. No a v podušce v blízkosti Paula sedělo další dítě a ještě jedno, mnohem hubenější, leželo spící v dětském koši. Sonyino dítě, poznala jsem. Byla těhotná, když jsem je tu dříve toho léta navštívila.

Vždy jsem bývala v Dimitrijově blízkosti, ale tohle byl okamžik, kdy jsem věděla, že bych měla od něj ustoupit. Posadil se na pohovku a Karolina se Sonyou si přisedly z boku, každá nosící výraz, který říkal, že se ho bál pustit z dohledu. Viktorii štvalo, že ztratila své hlavní místo, a tak si sedla dolů na podlahu a opřela si hlavu o jeho kolena. Bylo jí sedmnáct, jen o rok méně než mně, ale vzhlížela k němu velmi oddaně, až vypadala mnohem mladší. Všichni sourozenci měli hnědé vlasy a oči, což tvořilo krásný rodinný portrét, když seděli společně. Olena se oháněla kolem, že určitě jsme museli být hladoví, a konečně si sedla, až když jsme ji ujistili, že nic nepotřebujeme. Seděla na židli naproti Dimitrojovi a sevřela své ruce v klíně, až se nedočkavě předklonila.

„Tohle je zázrak,“ řekla důraznou angličtinou. „Nevěřila jsem tomu. Když jsem obdržela zprávu, myslela jsem si, že je to nějaká chyba. Nebo lež.“ Povzdychla si šťastně. „Ale jsi tady. Živý. Stejný.“

„Stejný,“ potvrdil Dimitrij.

„Ta první zpráva…“ odmlčela se Karolina, která svraštěla čelo a opatrně vybírala svá slova. „Ta první zpráva byla chybná, že? Nebyl si opravdu… opravdu Strigoj?“

To slovo viselo ve vzduchu hodnou chvíli, kterou pak vyplnil chlad přes teplý letní večer. Nemohla jsem dýchat, přestože můj tlukot srdce měl prostoru dost. Bohužel jsem odtud byla hrozně daleko, uvězněná v jiném domě a velmi odlišným Dimitrijem. Byl jedním z nemrtvých, s křídově bílou kůží a červenými zornicemi. Jeho síla a rychlost daleko předčily tu, jakou měl teď, a používal tyto schopnosti k lovení obětí a pití jejich krve. Byl děsivý – a skoro mě zabil.

Po pár vteřinách jsem začala opět dýchat. Tamten Dimitrij odešel. Tento - teplý, milující a živý – je tady teď. Předtím, než odpověděl, Dimitrijovi tmavé oči vyhledaly ty mé a já věděla, že myslel na to samé, co já. Tahle minulost byla příšerná, otřesně těžká věc.

„Ne, byl jsem Strigoj. Jeden z nich. Dělal jsem hrozné věci.“ Slova byla mírná, ale v tónu jeho hlasu nespočetná. Jejich zářivé obličeje vystřízlivěly.

„Byl jsem ztracený. Bez naděje. Kromě… Rose ve mě věřila. Nevzdávala to.“

„Jak jsem předpověděla.“

Nový hlas se ozval z obýváku a my všichni vzhlédli na ženu, která se náhle zjevila ve dveřích. Byla značně menší než já, ale měla v sobě osobnost, která se nesla celým pokojem. Yeva, Dimitrijova babička. Malá a křehká s chmýřím bílých vlasů, ale všichni tady věřili, že byla mudrc nebo čarodějnice. Jiné slovo mi v mysli vyblesklo při pomyšlení na Yevu, ačkoliv to znělo velmi podobně jako „čarodějnice“, nebylo to nic slušného.

„Ne, nepředpověděla,“ řekla jsem, neschopna zastavit sama sebe. „Vše, co jste udělala, bylo, že jste mi řekla: Vypadni odsud, abys mohla udělat “ještě něco navíc”.“

„Přesně,“ samolibě se usmála ve vrásčité tváři. „Musela jsi jít zachránit mého Dimka.“

Rozešla se do místnosti, ale Dimitrij se s ní setkal v půlce pokoje. Opatrně jí ovinul kolem ní ruce a mrmlal něco, z čehož jsem usoudila, že je to rusky „babička“. Ten šílený rozdíl jejich výšek udělal komickou scénu.

„Nikdy jste mi neřekla, že tohle je přesně to, co jsem měla udělat,“ argumentovala jsem, zatímco si sedla do houpacího křesla. Ano, mohla jsem upustit od tohoto předmětu, ale něco špatného mi na Yevě vadilo a vtíralo se to mým směrem.

„Věděla jsem to,“ prohlásila neústupně. Její tmavé oči se zdály být unavené, aby se skrz ně dívala do mého nitra.

„Proč jste mi teda neřekla, co mám udělat?“

Yeva svou odpověď na moment zvážila. „Jednoduše. Musela jsi na to přijít sama.“

Začala jsem zatínat čelist. Dimitrij zachytil můj pohled. Nedělej to, Rose, jakoby jeho oči říkaly. Nech to být. Objevil se v jeho tváři záblesk pobavení, a to mi připomnělo naše staré dávné dny učitel-student. Znal mě velmi dobře. Věděl, že kdyby mi dal sebemenší šanci, totálně bych převálcovala jeho stařičkou babičku. Pravděpodobně bych prohrála. S rychlým přikývnutím jsem sklapla sanici. Oukej, čarodějnice, pomyslela jsem si. Tohle si vyhrála. Yeva po mě hodila úšklebek odhalující její mezery mezi zuby.

„Ale jak se to stalo?“ zeptala se Sonya sunoucí nás takticky do méně nebezpečných vod. „Změna zpět na dhampýra, mám na mysli.“

S Dimitrijem jsme na sebe vrhli letmý pohled, ale jeho dřívější veselí zmizelo. „Duch,“ řekl tiše.

To vyvolalo rychlý nádech u jeho sester. Morojové používali magii elementů, ale většina z nich ovládala jen základní elementy: zemi, vzduch, vodu a oheň. Ačkoliv v poslední době byl objeven vzácný element: éter. Byl těžce spjat s psychickými schopnostmi, zdravím a stále to bylo něco, s čím se mnoho Morojů nedokázalo smířit.

„Moje kamarádka Lissa použila éter, zatímco, ehm, ho probodla stříbrným kůlem,“ vysvětlila jsem.

Kdybych s radostí měla tohle absolvovat znova, abych zachránila Dimitrije, stále bych měla problém s probodnutím srdce. Do posledního okamžiku by nikdo z nás nevěděl, zda bych ho zabila či nikoliv.

Paulovy oči se rozšířily. „Lissa? Ty myslíš královnu Vasilisu?“

„No, jasně,“ řekla jsem. „Ji.“

Někdy pro mě stále bylo těžké, že se z mé nejlepší kamarádky od školky stala královnou světa Morojů. Pomyšlení na ni zapříčinilo nepatrný uzel v mém žaludku. Zvolení Lissy na trůn před třemi týdny bylo ve všech očích kontroverzní. Někteří z jejích nepřátel se neuchylovali k násilí, takže ji nechali odjet sem na týden a extrémně mě znervóznit. To zaručilo, že byla obklopena strážci. Potřeba vidět Dimitrijovu rodinu, aby zjistili, že už nepatří mezi nemrtvé – a to mě přimělo souhlasit s výletem.

Belikovovi a já jsme zůstali vzhůru déle a odpovídali na mnoho otázek. Dokonce předtím, než byl Dimitrij násilně přeměněn na Strigoje, nebyl doma pěkně dlouho. Snažil se zjistit, jak si rodina celou tu dobu vedla v posledních letech, ale odbyli ho. Nepovažovali totiž své zkušenosti za důležité. On byl jejich zázrak. A oni se ho nemohli nabažit.

Znala jsem ten pocit.

Když Paul a jeho sestry usnuli na podlaze, konečně jsme si uvědomili, že už je čas jít také spát. Zítra byl velký den. Dobírala jsem si ho, že jeho rodina uspořádala na druhý den vzpomínkovou párty, kterou pro něj už spřádaly dříve, a jak se ukázalo, měla jsem pravdu.

„Každý tě chce vidět,“ vysvětlovala Olena, když nám ukazovala naší ložnici. Věděla jsem, že „každý“ znamenalo celou komunitu Morojů v Baiy.

„Je to úžasné pro nás, ale ještě neuvěřitelnější pro ně. Tak… my jim řekneme, aby se zastavili zítra. Všichni.“

Mrkla jsem na Dimitrije, zvědavá, jak na to zareaguje. Nebyl ten typ, který by si liboval ve středu pozornosti – mohla jsem jenom hádat, jak se cítil, když si nesl sebou nejstrašnější události svého života. Podruhé toho dne se na jeho tváři objevil klidný výraz bez emocí, ve kterém vynikal.

„Samozřejmě,“ odpověděl matce. „Těším se na to.“

Olena se úlevně usmála a popřála nám dobrou noc. Jakmile odešla, Dimitrij se posadil na okraj postele a opřel se lokty o kolena. Položil si hlavu do dlaní a něco si pro sebe brblal v ruštině. Nevěděla jsem, co řekl, ale hádala jsem, že to bylo něco ve smyslu „Do čeho jsem se to jenom dostal?“

Prošla jsem okolo něho, sedla si mu na klín a objala ho kolem krku tak, abych mu mohla hledět do tváře. „Proč tak smutně, soudruhu?“

„Ty víš proč,“ odpověděl, zatímco si pohrával s pramenem mých vlasů. „Budu muset mluvit o … no, o té době.“

Hořel ve mně soucit. Věděla jsem, že se cítil provinile za vše, co udělal jako Strigoj, a zřídka kdy si připouštěl, že za to nemohl. Nebyla to jeho chyba. Proměnil ho proti jeho vůli jiný Strigoj a on neměl nad sebou  plnou kontrolu. Stále to bylo těžké, když došlo na konfrontaci.

„To je pravda,“ odpověděla jsem. „Ale oni se jen budou chtít o tom bavit, aby zjistili zbytek příběhu. Nikdo se nebude soustředit na to, cos dělal jako Strigoj. Oni chtějí vědět o tom, jak si přišel zpátky. Zázrak. Viděla jsem ty lidi předtím letos. Truchlili nad tvou smrtí a teď chtějí oslavovat to, že jsi naživu. Na to se budou soustředit nejvíc.“ Otřu se svými rty o ty jeho. „Rozhodně to je moje nejoblíbenější část.“

Přitáhl si mě blíž. „Moje nejoblíbenější část je, když si mi dala pár facek, aby mě probraly a zabránily mému lítostivému hořekování nad sebou.“

„Pár facek? Tohle není přesně tak, jak si to pamatuju,“ ohradila jsem se. S Dimitrijem jsme se napadli a pobili v minulosti několikrát. Bylo to nezbytné ve výcviku, jaký jsme - jako strážci - měli. Ale pomoci mu překonat jeho dny jako Strigoj… to dalo mnohem víc práce, než si dát jednu do nosu a nezkoušet se s ním příliš hádat při jeho samouzdravování. Ehm, no jasně, zahrnuje to taky hotelové pokoje a přestěhovaný šatník, ale vážně jsem si nemyslela, že by to pomáhalo v léčebném procesu.

Pokaždé, když spadl Dimitrij dozadu na postel a vzal mě s sebou, měla jsem pocit, že se mu osvěžila konkrétní vzpomínka jako mně.

„Možná, že ty taky potřebuješ trochu pomoct osvěžit paměť,“ dodal diplomaticky.

„Připomenout, hm.“ Byla jsem uvězněná jeho pažemi a úzkostlivě jsem upírala svůj zrak na dveře. „Cítím se nesvá, když jsme spolu v naší ložnici v domě tvé matky. Je to, jako bychom něco schovávali.“

Uchopil mou hlavu do svých dlaní.

„Ony jsou tolerantní,“ řekl. „A kromě toho, potom, čím jsme si prošli? Možná bychom potom všem měli být manželé, pokud by většina z nich byla znepokojena.“

„Taky mám ten dojem,“ připustila jsem. Když jsem tu byla naposledy, organizovat jeho memoriál, mnoho dhampýrů se mnou zacházelo jako s jeho vdovou. Vztahy dhampýrů si nepotrpí na obřady.

„Není to špatnej nápad,“ odvětil.

Chtěla jsem ho dloubnout loktem, což bylo teď docela obtížné, uvážíme-li, jak jsme byli propletení. „Kdepak, nikam, soudruhu.“

Milovala jsem Dimitrije nade vše, ale i přes jeho příležitostní návrh jsem si udělala jasno: Já nemám v úmyslu se vdávat, dokud tu byly „2“ začátky mého věku. Byl o sedm let starší než já, což znamenalo, že pro něj to je uvážlivá myšlenka. Protože, ačkoliv tu nebyl nikdo jiný, koho bych chtěla, na to být v osmnácti manželka jsem ještě moc mladá.

„Jen to teď řekni,“ pobídl mě, zadržujíc smích, „ale jednou to praskne.“

„V žádném případě,“ řekla jsem. Jeho ukazováček obkreslil linii šíje, která naplnila moji kůži žárem.

„Dal si mi hodně pádných argumentů, ale stále máš ještě dlouhou cestu k tomu, abys mě vyhrál.“

„Ještě jsem se o to nepokusil,“ řekl s velmi vzácnou špetkou sarkasmu. „Když chci, dokážu být velmi přesvědčivý.“

„Fakt? Dokaž to.“

Jeho rty zaútočili na ty mé. „Doufal jsem, že to řekneš.“

Hosté začali přijíždět velmi brzy. Samozřejmě, že ženy Belikovovy byly vzhůru a na nohou časně – a mnohem dřív než já a Dimitrij, který se stále ještě vypořádával se změnou času. V kuchyni byl nápor aktivit plnící celý dům všemožnými druhy vůní, ze kterých se sbíhaly sliny. Nepopírám, že ruská kuchyně nepatří mezi moje oblíbené, ale bylo tu i několik pokrmů – speciálně jeden od Oleny – ke kterým jsem se mile ráda později připojila. Společně se svými dcerami pekly a vařily enormní kvanta všeho, což se zdálo příliš při pomyšlení, že každá osoba, co se stavila, přinesla nějaký pokrm, aby se podělila. Tyhle zkušenosti byly jako zrcadlo do Dimitrijova paměťového centra - uchovávaly se tam, čímž se mu pochopitelně zvedala nálada.

Poprvé se u každého projevila jejich neohrabanost. Navzdory jeho odhodlání zaměřit se jen na pozitiva, měl stále Dimitrij problém překonat fakt, že jeho období Strigoje bylo stále středem pozornosti. Někteří hosté byli dost nervózní, pro případ, že hrstka z nás možná udělala chybu a on opravdu byl krvežíznivá nemrtvá stvůra. Stačilo však setrvat v jeho přítomnosti pět minut, aby věděli, že to není pravda, a napětí se vytratilo. Dimitrij znal většinu lidí z jeho dětství, rostlo mu díky tomu víc a víc nadšení při spatření přátelských tváří. Oni na oplátku mnohem více jásali při zjištění, že byl zachráněn.

Všechno jsem to pozorovala zpovzdálí. Potkala jsem se s mnoha návštěvníky již předtím, a zatím co mě jen tak zběžně pozdravili, Dimitrij byl středem pozornosti. Většina konverzace byla v ruštině, ale pro mě bylo o dost jednodušší sledovat jeho tvář. Jednou se usídlil doprostřed svých přátel a rodiny, díky čemuž z něj vyzařovala radost. Napětí, které pouštělo výboje do jeho těla, trochu polevilo a mé srdce při pohledu na něj v momentě roztálo.

„Rose?“

Sledovala jsem ho s takovým pobavením, zatímco ho nějaké cizí děti velmi podrobně vyslýchaly. Otočení se při zvuku svého jména přineslo daleko větší překvapení, když jsem našla dvě přátelské a vítající tváře.

„Marku! Oksano!“ vykřikla jsem a objímala tento pár. „Nevěděla jsem, že jste tady.“

„Jak bychom nemohli?“ zeptala se Oksana. Byla to Morojka skoro o třicet let starší než já, ale stále velmi krásná. Byla také jedna z mála uživatelů používající ducha, o kterých jsem věděla. Za ní se na mě usmíval její manžel Mark. On byl dhampýr, což dělalo jejich vztah ještě skandálnější a kvůli tomu si to nechávali pro sebe. Oksana použila své síly, aby přivedla zpět Marka poté, co ho zabili v boji. Tento čin vyléčení soupeřil s Dimitrijovým návratem ze Strigoje. Říká se tomu být stínem políbený.

„Chtěli jsme vás znovu vidět,“ pokýval Mark hlavou směrem k Dimitrijovi. „A také jsme chtěli vidět ten zázrak na vlastní oči.“

„Dokázalas to,“ řekla Oksana. Její něžnou tvář zaplavil obdiv. „Po tom všem si ho zachránila.“

„Jak jsem původně vůbec nezamýšlela,“ podotkla jsem. Když jsem naposledy přijela do Ruska, mým cílem bylo chytit, zabít Dimitrije a řádně zachránit jeho duši před temnou stranou. V té době jsem nevěděla, že ještě existovala jiná alternativa.

Oksana byla pochopitelně zvědavá na roli vykoupení Dimitrijovi duše a já jsem jí sdělila tolik informací, kolik jsem byla schopná. Čas letěl. Den se brzy přehoupl do večera a lidé začali popíjet smrtelnou vodku, která mi minule způsobila zhroucení. Mark s Oksanou mě popichovali, abych to zkusila znova, když moji pozornost zaujal něčí hlas. Majitel hlasu nemluvil na mě, ale byla jsem schopná okamžitě ho rozpoznat přes teď bzučící přelidněný dům – protože mluvil anglicky.

„Oleno? Oleno, kde jsi? Musíme si promluvit o Krvavém králi.“

Sledujíc ten hlas jsem po chvilce zpozorovala mladíka o pět let staršího než já, který se snažil prorvat davem tam, kde stála v blízkosti svého syna Olena. Mnozí si ho sotva všimli, ale pár se jich odmlčelo a překvapeně si ho prohlíželo. Byl člověk – jediný člověk zde, mohla bych říct. Lidé a dhampýři se na sebe dívali zhnuseně, ale byla to schopnost mé rasy, která jim byla tohle schopná říct každému zvlášť.

„Oleno.“

Mladík-člověk bez dechu došel k Oleně, dal mi ničím nerušený výhled na sebe. Měl úhledně upravené černé vlasy a byl oblečen do škrobeného šedivého obleku, ve kterém mohl každý vidět jeho vytáhlou postavu. Když otočil rozhodně hlavou, světlo ozářilo na jeho tváři odhalené zlaté tetování. A to vysvětlovalo jeho přítomnost. Byl to alchymista.

Olena se bavila s ženou ze sousedství a otočila se až poté, co alchymista zvolal její jméno potřetí. Dimitrijova matka se stále mile usmívala, ale já jsem zachytila letmé nepatrné rozhořčení v jejích očích.

„Henry,“ řekla. „Ráda tě zase vidím.“

Přizpůsobil si obroučky brýlí. „Potřebujeme si promluvit o Krvavém králi.“ Čím víc mluvil, tím jsem rozpoznala sebemenší akcent. Byl Angličan, ne Američan jako já.

„Na to je sotva čas,“ řekla Olena. Poukázala na Dimitrije, který drobnohledem provrtával Henryho. „Můj syn přijel na návštěvu. Nebyl tu roky.“

Henry dal Dimitrijovi zdvořilý, ale odměřený pozdrav pokývnutím hlavy a otočil se zpátky na Olenu. „Nikdy není čas. Čím déle to budeme oddalovat, tím více lidí bude zraněných. Víš, že minulou noc byl zabit další člověk.“

Pár nejblíž stojících lidí kolem nás ztichlo. To mě dostalo do tempa a nestát jenom za Dimitrijem a Olenou.

„Kdo byl zabit?“ pídila jsem se. „Kdo vraždí?“

Henry na mě zběžně pohlédl. A nebyl to zjišťuju-že-jsi-fakt-kus letmý pohled. Spíš se snažil zjistit, zda za to stojím. Zřejmě ne. Jeho pozornost se přenesla opět k Oleně.

„Musíš něco udělat,“ řekl.

Olena rozhodila rukama. „Proč si myslíš, že já můžu něco udělat?“

„Protože jsi… no, jsi tu něco jako vůdce. Kdo jiný by měl zorganizovat dhampýry, aby se o tohle nebezpečí postarali?“

„Nikoho nevedu,“ kroutí Olena nesouhlasně hlavou. „Tito lidé tady… rozhodně nemůžou jít bojovat do bitvy tak narychlo.“

„Ale oni vědí, jak bojovat,“ odporoval Henry. „Jste všichni trénovaní, přestože nejste strážci.“

„Jsme trénovaní na obranu,“ opravila ho. „Rozhodně každý by utekl, kdyby Strigojové napadli naše město. Neusilujeme o rozpoutání boje s nimi. Dobře, kromě neoznačených. Až se vrátí na podzim, jistě to pro tebe rádi udělají. “

Henryho frustrace se drala na povrch. „Nemůžeme čekat do podzimu! Lidé umírají teď.“

„Lidé jsou neskutečně hloupí, aby se vyvarovali problémům,“ odpověděla šedivějící dhampýrka.

„Tenhle tak zvaný Krvavý král je jen obyčejný Strigoj,“ dodal muž poslouchající nás. „Nic neobvyklého. Lidé se musí držet zpátky a on zmizí.“

Nevěděla jsem přesně, co se tu dělo, ale kousky začaly zapadat do sebe. Alchymisté byli jedni z mála lidí, kteří věděli o upírech a dhampýrech. Ačkoliv často žili a spolupracovali s lidmi, náš druh uměl před nimi všeobecně dobře skrývat přirozenou osobnost. Alchymisté věřili, že vampýři a dhampýři jsou temná a nepřirozená stvoření, kterým by se lidstvo mělo vyvarovat. Stejně tak se alchymisté strachovali o to, že pokud by vyšla naše existence najevo, tak nějaký slabomyslný člověk by se přeměnil na nemrtvého Strigoje a zničil by svou duši. Na oplátku nám oni pomáhali se skrývat, ututlat znaky Strigojů a špatné obchody, které do toho také patřily. Na konci dnešního dne dal alchymista jasně najevo, že prvořadě chrání lidi a pak až nás. Takže při objevení ohrožení jeho druhu nebylo divu, že se Henry užíral.

„Začni od začátku,“ řekl Dimitrij a udělal krok vpřed . Poslouchal trpělivě, ačkoliv měl limity, když někdo zkoušel sekýrovat jeho matku.

„Vysvětlí někdo, kdo ten Krvavý král je a proč zabíjí lidi?“

Henry obdařil Dimitrije stejně hodnotícím pohledem jako mě. Jenže, zdá se, prošel.

„Krvavý král je Strigoj žijící na sever odsud. Jsou zde úpatí hor s mnoha jeskyněmi a točících se stezkami, takže si tu zřídil rezidenci. Nevíme přesně, kterou jeskyni, ale evidentně je hodně starý a velmi mocný.“

„A tak… co je, živí se turisty vandrujícími po horách?“ zeptala jsem se.

Henry se zdál být překvapený, když jsem promluvila, ale tentokrát mi odpověděl.  „Žádní turisti. Oni ho sami vyhledávají. Všichni lidé v téhle vesnici jsou pověrčiví a pošetilí. Oni mu přiřkli legendární pověst – dali mu jméno Krvavý král. Oni mu úplně nerozumí, co je, víte. Mimochodem, jemu stačí jenom čekat, protože se vždycky objeví někdo, kdo si vezme do hlavy, že porazí Krvavého krále – a nikdy se nevrátí zpátky.“

„Hlupáci,“ řekne žena, co mluvila už dřív. Naprosto jsem s ní souhlasila.

„Musíte něco udělat,“ opakoval Henry. Tentokrát se díval na každého, zoufale hledajíc pomoc, odkudkoliv by mohla přijít. „Mí lidé neumějí zabít Strigoje. Ale vy ano. Mluvil jsem se strážci ve velkých městech, ale nechtějí opustit své Moroje. To znamená, že to zůstává na vás, místních.“

„Možná, když to rozšíříme do povědomí, se pak budou lidé držet dál,“ řekla Olena zodpovědně.

„Doufali jsme, že se tak stane, ale nestalo se,“ řekl Henry.

Něco v jeho hlasu mě upozornilo na to, že to nevysvětluje poprvé. Kdyby se nechoval tak arogantně, litovala bych ho.

„A než to někdo navrhne, ne, nemyslím si, že by člověk měl tolik štěstí a zabil Krvavého krále.“

„Samozřejmě, že ne.“

Místnost byla velmi hlučná, ale Yevyin vstup donutil celý pokoj ztichnout. Jak to dělá, že se pokaždé vynořila odnikud? Vystoupila vpřed se zkroucenou vycházkovou holí, se kterou dloubala do lidí. Soustředila se na Henryho, ale získala pozornost všech přítomných.

„Jen někdo, kdo už šel po cestě smrti, může zabít Krvavého krále.“ Dramaticky se odmlčela. „Předpověděla jsem to.“

Z užaslých výrazů to vyvolalo takovou reakci, že nikdo jí nebyl schopen odpovědět. Jako obvykle to padlo na mě.

„Ó, můj bože,“ zaúpěla jsem. „To může znamenat stovky různých věcí.“

Henry svraštěl čelo. „Musím souhlasit. Jít po cestě smrti… někdo, kdo málem zemřel, někdo, kdo byl zabit, nějaký voják nebo bojovník který-“

„Dimko,“ řekla Viktorie. Nevšimla jsem si, že stála hnedka vedle nás. Pár lidí bylo před ní, ale rozestoupili se, když promluvila. „Babička myslí Dimka. To on šel cestou smrti a vrátil se.“

Mrmlání naplnilo celou místnost a všechny oči se stočily na Dimitrije. Mnoho lidí přikyvovalo na Viktoriina slova. Slyšela jsem jednoho muže říkat „Dimitrij, je to on. Je předurčeno osudem, aby zabil Krvavého krále.“ Jsem si stoprocentně jistá, že to byl ten, kdo prohlásil, že Krvavý král není nic extra. Další souhlasili.

„Yeva Belikovová to předpověděla, tak…“ ozval někdo. „Ona se nikdy nemýlí.“

„To není to, co řekla!“ vykřikla jsem.

„Udělám to,“ řekl Dimitrij rozhodně. „Půjdu po tom Strigojovi.“

Propuklo veselí, takže nikdo mě neslyšel říct, „Ale nemusíš! Ona nikdy neřekla, že musíš jít TY!“

Oprava – jedna osoba mě slyšela. Dimitrij.

„Rózo,“ řekl, přičemž se jeho hlas nesl nad vzrůstajícím hlukem. Bylo to jedno slovo, ale jak se často ukázalo, vystihlo to tisíce zpráv v jednom sdělení. Většina z nich se mohla shrnout na „Promluvíme si o tom později.“

„Rád bych šel s tebou,“ řekl Mark. Narovnal se do své úplné výšky. „Jestli mě s sebou vezmeš .“

Navzdory jeho šedivým vlasům, byl Mark štíhlý a svalnatý, s pohledem, který říkal, že byl velmi schopný nakopat Strigojovi prdel.

„Samozřejmě. Bude mi potěšením,“ odpověděl Dimitrij vážně. „Ale nikdo další.“ Tato část byla ještě dodána, protože polovina místnosti chtěla jít s ním. Protočili panenky nad Henryho žádostí, ale s Dimitrijem na palubě to mělo jen heroický status Odyssey.

„A co já?“ zeptala jsem se suše.

Na Dimitrijových rtech zacukal úsměv. „Myslel jsem, že to je jasné.“

Až mnohem později jsme měli možnost si promluvit v soukromí. Po tom všem, stále lidé oslavovali jeho návrat k životu, ale teď se veselili nad pátráním. Mnohem netrpělivější než já, domnívala jsem se, byl snad už jenom Henry. Byl rád, že konečně našel pomoc a bylo tedy naprosto logicky jasné, že chtěl s Dimitrijem probrat plány právě teď. To se však nestalo a nakonec odešel Henry s tím, že se vrátí zítra.

Byla skoro půlnoc, když setrvávající hosté odjeli a my se s Dimitrijem odebrali do našeho pokoje. Byla jsem vyčerpaná, ale stále jsem měla dostatek energie čelit mu.

„Víš, že Yeva přesně nevyslovila, že ty musíš být ten, kdo zabije toho Krvavého králího chlápka,“ řekla jsem a překřížila si ruce přes prsa s velkolepým pohledem. „Viktorie - a další – došli k tomuto závěru.“

„Já vím,“ odvětil Dimitrij s tíživým povzdechem. „Ale někdo ho musí zabít. I když to lidé berou na sebe, je potřeba odvrátit hrozbu. Moje matka má pravdu, že většina dhampýrů žijících tady jsou připraveni bojovat defenzivně. Ty a já jsme jediní, kteří prošli výcvikem na strážce. A Mark.“

Pomalu jsem přikývla. „Tak proto si souhlasil, že může jít. Domnívala jsem se, protože byl první, kdo se nabídl a ne jeden z těch, kteří se chtějí dostat do tvé přízně.“

Dimitrij se usmál a posadil na postel. „Tihle lidé umí bojovat. Bojovali by do smrti, kdyby byly jejich domovy napadeny. Ale jít do války? Mark je jediný z nich, kterého si vezmu. Ale v porovnání s tebou není nic.“

„Dobře,“ odpověděla jsem a šla se posadit k němu. „Tohle je ta nejchytřejší věc, co jsem slyšela za celý večer.“ Další uvědomění mě praštilo do čela. „On cítí Strigoje taky.“ Byl to vedlejší efekt od příchodu zpátky od smrti. „Tohle je možná bláznivé, ale ne tolik, aby to nefungovalo.“

Dimitrij mě políbil na čelo. „Připouštím. Nebude ti vadit jít po tom Strigojovi, že ne? Je to správná věc. I když, jestli vejdou dovnitř, mnoho nevinných bude stále umírat kvůli němu.“

„Jo, jo, je to správný. Eventuálně se hlásím jako dobrovolník,“ poznamenala jsem. „Právě mám o další důvod víc nenávidět Yevu, když si myslí, že kontroluje osud vesmíru.“

Dimitrij se zahihňal. „Jestli se chceš stát součástí této rodiny, bylo by lepší, kdyby sis na to zvykla.“

Dimitrij a já jsme neměli pozůstatkové účinky, se kterými bychom se měli vyrovnat - naneštěstí, ale ani jeden z nás nebyl tolik nadšený, když se Henry ukázal za svítání, abychom mohli „sednout nad obchodem.“ Jako jiní alchymisté, se kterými jsem se setkala, Henry nebyl typ, který by si špinil ruce. Neměl ani pomyšlení na to, aby šel s námi po Krvavém králi. Jako ostatní alchymisté plaval Henry v papírování a plánech.

Přinesl nám tuny map a diagramů terénu jeskyní, kde se ubytoval Krvavý král, tak dobré jako každé zprávy, které měli alchymisti z pozorování a útoků. Olena nám uvařila extrémně silnou kávu, která chutnala jen nepatrně méně toxicky než místní vodka, ale kofein z kávy nás vzpružil na delší dobu a pomohl nám se probrat a stratégovat.

„Není to velký region,“ poznamenal Henry ukazující prstem po mapě. „Nerozumím, proč ho nikdo nemůže najít za denního světla. Je to areál dost malý na to, aby ho nikdo nemohl najít uvnitř jedné jeskyně ve dne. Dokud neskončí lapeni a zabiti.“

Moje mysl spřádala zpátky jiné skupiny jeskyň, napůl skrz svět. „Ty jeskyně jsou propojené,“ podotkla pomalu ukazujíc prstem po mapě tečky značící vchody do jeskyní. „Můžete ho hledat celý den, ale nenajdete ho, protože se pohybuje okolo v podzemí.“

„Brilantní, Rózo,“ zamumlal Dimitrij pochvalně.

Henry vypadal zděšeně. „Jak to víš?“

Pokrčila jsem rameny. „Je to jediná věc, která dává smysl.“ Převrátila jsem papír. „Máte nějaké mapy podzemí? Dělal někdy někdo, no – já nevím - nějaké geologické průzkumy či něco takového?“

Zdálo se, že každé jiné místo tu mělo své zastoupení: satelitní snímky, topografické kresby, analýzy minerálů… všechno, ale jen letmý pohled na to, co bylo pod povrchem země. Henry to potvrdil.

„Ne,“ připustil Henry nesměle. „Nic takového nemám.“ Pak, aby zachoval tvář alchymistům a jejich puntičkářský styl, dodal: „ Pravděpodobně ne, protože ji nikdo nedělal. Kdyby existovala, měli bychom ji.“

„To bude velká nevýhoda,“ uvažovala jsem.

„Ne tak docela,“ řekl Dimitrij, který dopíjel svou poslední kávu. „Mám nápad. Myslím si, že nemusíme do podzemí. Zvláště, když máme s sebou Marka.“

Střetla jsem se s jeho pohledem a vycítila jsem přeskočení elektrického škubnutí mezi námi. Část, co nás přitahovala k sobě, byla vzájemná láska k vzrušení a nebezpečí. Nebylo to tak, že bychom ho vyhledávali, i když ne tak docela, ale když tu bylo potřeba zareagovat, oba jsme vždycky byli připravení to přijmout, jakkoliv to byl nezbytné. Cítila jsem, že ta jiskra od dříví mezi námi jako tento úkol, co se tyčí blízko, a bohužel, měl dobrý nápad, co měl v plánu.

„Odvážný krok, soudruhu,“ škádlila jsem ho.

„ Ne s pomocí tvých standartů,“ vrátil mi to.

Henry nás přelétl pohledem, absolutně ztracen. „O čem to vy dva mluvíte?“

Dimitrij a já jsme se zakřenili.

Ovšem, že se na nás neusmívali, když jsme vyrazili na cestu před rozbřeskem druhého dne. Dimitrijova rodina dala najevo protichůdnou směs důvěry a nervozity. Údajně Yeva garantovala Dimitrijovo triumfální vítězství. Ani jeho matka se sestrami nebyla tak bezstarostná, když ho posílala z dohledu proti starému mocnému Strigojovi s velmi dávným zkušenostmi. Ženy ho obdařily velkým objetím a přáními na dobrou cestu. Po celou tu dobu je Yeva sledovala svým samolibým vědoucím pohledem.

Mark byl s námi, neústupný a připraven bojovat. Henry nám sdělil, že Baia dhampýři jsou „místní“ oproti Krvavému králi, což byl relevantní pojem, uvážíme-li, že jeskyně jsou stále odtud skoro šest hodin jízdy. Byli jsme nejblíž od jeskyní ležících v odlehlé oblasti obklopené malou civilizací. Popravdě řečeno délka cesty byla výsledkem cest velmi špatně udržovaného regionu.

K jeskyním jsme se dostali okolo poledne, s čímž jsme podle plánu počítali. Bylo to opuštěné místo a opravdu jenom malá tečka značící bod nadmořské výšky, těžko konkurující obřímu masivu hor Uralu na východě. Stále to však bylo vyšší a strmější než většina obklopujících nížin se skalnatými útesy, které vyžadovaly opatrnější našlapování. Žádná z jeskyní nebyla vidět z místa, kde jsme zaparkovali auto, ale malá vedoucí pěšinka se klikatila pryč mezi útesy. Podle toho, co jsme viděli na Henryho mapách, vedla do srdce komplexu.

„Nic, jenom malé lezení po skalách,“ řekla jsem nadšeně při zdvihání krosny zpět na ramena. „Tohle by měly být prázdniny, jestli, však víš, teoreticky nezemřeme.“

Mark zdvihl ruku, aby si zastínil oči proti slunci, když se na mě s Dimitrijem díval. „Něco mi říká, že vy dva jste přesně ten typ lidí, u kterých prázdniny většinou takhle končí.“

„Pravda,“ řekl Dimitrij kráčející k cestičce. „Kromě toho, dneska jsme v bezpečí. Máme záruku mé babičky, vzpomínáte?“

Při jeho popichujícím tónu hlasu jsem protočila panenky. Dimitrij možná miloval a ctil Yevu, ale já jsem věděla, že se nespoléhal na nejasnou věštbu, která by splnila jeho úkol. Věřil jen ve stříbrný kůl, který měl připevněný ke svému opasku.

Cesta začínala jednoduše, ale brzy se stala výzvou, jakmile se prudce vzrostla nadmořská výška a vynořilo se více překážek v naší cestě. Museli jsme lézt okolo velkých balvanů a nechat se vést komplikovanými úseky, kde cesta úplně zmizela, což nás donutilo se držet skalnatých útesů. Když jsme dosáhli toho, co zjevně bylo středem celého komplexu, překvapilo mě, jaká výška to byla. Strana útesů se rozrostla kolem nás dokola, jako bychom byly v nějaké pevnosti, ale toto území poskytovalo množství klidu. Nebyla jsem unavená – dhampýři jsou málo kdy, že – ale byla jsem ráda, že jsme dosáhli našeho místa určení.

A to bylo tam… kde jsme zastavili.

Usadili jsme se na zem, roztřídili naše věci z krosen a následně se povalovali celý zbytek dne. Navzdory tomu, že foukal vítr, odpovídala teplota létu, což vytvořilo perfektní piknikovou scénu. Pravda, zvětralá skála a sem tam roztroušená vegetace byla jen těžko idylická, ale my jsme roztáhli deku a jedli oběd skládající se z vynikající kuchyně Oleny.

Když jsme dojedli, lehla jsem si vedle Dimitrije, zatímco Mark vyřezával do dřeva.

Pořád jsme udržovali drobný rozhovor mezi sebou. Poté, co Henry řekl, že lidé dobrodruzi odešli lovit a zemřeli, uvědomila jsem si tu hrůzu: znechucení a uvěznění v jeskyních, které Krvavý král znal mnohem lépe než my. To jsme se však nechystali udělat. Zůstali jsme venku na otevřeném prostranství bez snahy skrýt naši přítomnost. Protože Strigoj miluje lidskou krev, o to víc miluje tu morojskou a dhampýrskou. Byla žádná možnost, aby nás Strigoj ignoroval a nechal se poflakovat v jeho rajónu. Jestli ho tohle narušení nepřiláká ven, tak návnada v podobě naší krve určitě. Eventuálně po nás půjde, až padne tma, a my s ním budeme bojovat podle našich podmínek.

„Marku, ty a Oksana byste měli přijet do Států,“ řekla jsem. „Lissa vás moc ráda pozná a popovídá si o duchách. Mnoho lidí si o tom také rádi promluví.“

Mark nezhlédl od vyřezávání. „ To je právě ten problém,“ prohlásil přirozeně. „Obáváme se těch mnoha lidí, kteří by se toho chtěli moc dozvědět. Nechceme, aby se z nás stal experiment vědy.“

„Lissa by to nikdy nedovolila,“ řekla jsem neoblomně. „Pomysli na to, jaké úžasné věci bychom se možná naučili. Duchové, zdá se, dokážou každý den něco nového.“ Aniž bych o tom přemýšlela, stiskla jsem Dimitrijovu ruku ve své. Jeho záchrana byla ta nejskvělejší věc, jakou kdy jsem viděla.

„Uvidíme,“ odvětil Mark. „Oksana má ráda svoje soukromí, ale vím, že je zvědavá na -“

Dimitrij vystřelil ze sedu, okamžitě ve střehu a v pozoru tak, jak vždy byl. Mark ztichl, jakmile sebou Dimitrij škubl, a to zvedlo do sedu i mě. Moje ruce automaticky objaly kůl a oni dva udělali to samé. Navzdory tomu, co jsem udělala - mé logické já vědělo, že ho nebudu potřebovat - ne, když jsme byli na denním světle. Ať to bylo cokoliv, co vyděsilo Dimitrije, nebyl to Strigoj, ale instinkt jím lomcoval. Upřeně zíral na hromadu zřícené skály a velké balvany ležící blízko strany útesu. Beze slova namířil prstem na haldu kamení a druhým si poťukal na ucho. Mark a já jsme přikývli na srozumitelnou.

Při pohledu na jednu z Henryho map, kterou jsme nechali otevřenou, jsem okamžitě označila prstem místo zřícené skály, které Dimitrij ukázal. Obrovská rozvalina něčeho, co vypadalo jako otvor mezi skálou a útesem. Kdyby se kdokoliv skrýval nebo špehoval nás, bylo by možné se plížit za tímto útvarem a chytit nic netušícího špióna. Položím si ukazováček na hruď a pak místo na mapě označující rozvalinu. Dimitrij zavrtil hlavou a místo toho označil sebe. Zlostně jsem ho probodla pohledem nadechujíc se protestovat, ale on vzápětí začal gestikulovat mezi mnou a Markem. Tímto prapodivným způsobem jsme někdy mysleli stejně, takže jsem naprosto přesně věděla, co Dimitrij říká. S Markem jsme si povídali, když Dimitrij zaslechl něco, co ho vylekalo. Museli jsme v rozhovoru pokračovat, abychom podle rozkazu utajili naši skrýš a překvapili potenciální hrozbu. Zdráhavě jsem přikývla přemožená Dimitrijem.

Odplížil se pryč, potichu jako kočka, a já jsem se otočila k Markovi vzpomínajíc na to, o čem jsme se bavili. Amerika - zkoušela jsem ho přesvědčit, aby ji navštívil z nějakého důvodu. Mluvit. Potřebovala jsem mluvit a vymyslet rozptýlení. Zoufale jsem vyhrkla první věc, co mi přišla na mysl.

„Hm, no, Marku... Jestli, ehm, přijedete na návštěvu... Můžeme se jít najíst ven a ty zkusíš nějaké americké jídlo. Už žádné zelí.” Nejistě jsem se zasmála a snažila se nezírat na Dimitrije mizícího za rohem skály.

„Mohli bychom, víš, zajít na hot dogy. Nemusíš se bát - nejsou to opravdoví psi. Jen se to tak jmenuje. Je to druh masa, který se strká do žemle - to je druh chleba - a, no, navrch dáš další věci a -”

„ Vím, co je hot dog,” přerušil mě Mark. Jeho tón hlasu byl jemný kvůli našemu pozorovateli, ale jeho kůl nahradil stříbrný nůž.

„Fakt, jo?” zeptala jsem se oprávněně překvapená. „Jak?”

„Nejsme tak vzdálení. Máme televizi a filmy. Kromě toho jsem odjel ze Sibiře. Byl jsem v Americe.”

„Opravdu?” To jsem nevěděla. Opravdu jsem znala jen málo z jeho historie. „Zkusils ho?”

„Ne,” odvětil. Jeho oči sledovaly místo, kde Dimitrij zmizel, ale krátce jimi po mě šlehl. „Jeden mi nabídli… No, nevypadalo to chutně. ”

„ Cože?!?” vykřikla jsem. „ To je rouhání! Jsou vynikající.”

„Neobsahují zvířecí části?” poškádlil mě.

„Dobře, no... Myslím si to taky. Ale jsou to jenom párky.”

Mark zatřásl hlavou. „Netuším. Něco na hot dogách není v pořádku.”

„Není v pořádku? Myslíš tím tak v pořádku? Jsou jako -”

Moje oprávněné rozhořčení přerušilo zakňučení připomínající mi, že je tady jiný cíl než moje obrana jednoho z nejskvělejších jídel vesmíru. Mark a já jsme se přesunuli jako jeden, sprintovali jsme ke skalnaté hromadě, zdroji hluku. Našli jsme tam Dimitrije tisknoucího k zemi nějakého svíjejícího kluka v kožené bundě a modrých džínech. Nemohla jsem o něm říct víc, protože Dimitrij tlačil jeho obličej do špinavé země. Při pohledu na nás uvolnil svůj stisk, takže kluk mohl vzhlédnout. Když to udělal, zjistila jsem, že je ten kluk mého věku - a člověk.

Podíval se mezi mě a Marka - přesněji na stříbrné kůly, které jsme oba drželi. Šedo-modré oči se rozšířily a s kapitulací si začal něco brblat pod fousy v ruštině. Mark svraštil čelo a zeptal se na něco, aniž by sklonil kůl. Člověk mu odpověděl, začínajíc panikařit. Dimitrij si z něj utahoval a sevřel ho pevněji. Člověk se vydrápal pryč, zakopl a těžce dopadl na zadek. Mark to v ruštině okomentoval, na což se ozval Dimitrijův pobavený smích.

„Může mi někdo říct, o co jde?” požádala jsem.

„ Anglicky?”

K mému překvapení to nebyli ti dva, kdo mi odpověděl.

„Ty... ty jsi Američanka!” vykřikl ten kluk, čímž mě pokládal za zázrak. Mluvil s těžkým přízvukem.

„Znám pověst o Krvavém králi, ale netušil jsem, že se dostala tak daleko.”

„Oukej, ne, nedostala. Ne tak docela,” řekla jsem. Všimla jsem si, že oba dva - jak Dimitrij, tak Mark - dali už své kůly pryč. „Měla jsem tu čest být v sousedství.”

„ Řekl jsem ti,” mluvil Dimitrij k člověku, „že tohle místo není pro tebe. Odejdi!”

Kluk zakroutil záporně hlavou, čímž se zdály jeho neposedné blonďaté vlasy mnohem špinavější. „Ne! Můžeme spolupracovat. Všichni jsme tu ze stejného důvodu. Jsme tady, abychom zabili Krvavého krále.”

Tázavě jsem se podívala do Dimitrijových očích hledajíc pomoci, ale žádné se mi nedostalo. „Jak se jmenuješ?”

„Ivan, Ivan Grigorovič.”

“Dobře, Ivane, jsem Rose. Zatímco oceňujeme tvoji nabídku o pomoc, měli jsme to pod kontrolou. Není nutné, aby ses tu ochomýtal.”

Ivan vypadal skepticky. „Nevypadali jste, že byste měli vše pod kontrolou. Spíš jako byste měli piknik.”

Potlačovala jsem ušklíbnutí. „My jsme, no, my jsme se připravovali do akce.”

Rozjasnila se mu tvář. „To jsem přišel právě včas, ne?”

Mark zaklel, takže už mu došla trpělivost. „Chlapče, tohle není žádná hra! Máš něco jako tohle?” Vytáhl znovu stříbrný kůl demonstraci pointy. Ivan zíral. „Nemyslím si.  Nech mě hádat. Máš dřevěný kůl, co?”

Ivan zrudl. „No, mám, no, ale jsem dobrý v - ”

„Velmi dobrý tak akorát se nechat zabít,” prohlásil Mark. „Nemáš ani dovednosti, natož zbraně.”

„Uč mě,” vyhrkl Ivan dychtivě. „Řekl jsem vám, že chci pomoc. O tomhle jsem vždycky snil - stát se neslavnějším lovcem upírů!”

„Tohle není výlet na bojiště, ” ozval se Dimitrij. Ani on neshledával Ivana komickým již delší dobu. „Jestli neopustíš tuhle oblast, vyneseme tě z ní sami.”

Ivan nadskočil. „Můžu odejít... Jo, to můžu... Ale jste si jistí, že nepotřebujete moji pomoc? Vím všechno, co se dá nastudovat o upírech. Nikdo z mé vesnice nenačetl tolik jako já -”

„Běž,” řekli Dimitrij a Mark unisono.

Ivan odešel. My tři jsme ho pozorovali, jak pospíchá dolů po pěšině směrem, kde se udělala skalní bariéra, za kterou se pak pokračovalo na hlavní cestu.

„Idiot,” zamumlal Mark. Znovu odložil kůl a  plahočil se zpátky na místo, kde jsme předtím seděli. Po chvilce jsme ho s Dimitrijem následovali.

„Cítím se vůči němu fakt špatně,” podotkla jsem. „Zdál se tak... Já nevím, plný entusiasmu. Konečně jsem přišla na to, kvůli čemu tak Henry vyváděl. Jestli sem všichni ostatní “experti na upíry” přišli stejně jako on, už se nedivím, proč byli zavražděni.”

„Právě proto,” podotknul Dimitrij. Hleděl na vzdalující se Ivanovu postavu, kterou teďka zahalila vyčnívající kamenný sráz. „Doufejme, že se vrátí v pořádku do vesnice s fantastickou báchorkou o tom, jak sám zabil Krvavého krále.”

„Máš pravdu,” uznala jsem. „Faktem je, že až tu budeme hotovi, podpoří ho, až sem lidé přijdou a nenajdou zde žádné upíry.”

Stále, zatímco jsem se usadila do našeho provizorního kempu, nezapomněla jsem na dychtivý pohled v Ivanových očích, když mluvil o zabití Krvavého krále. Kolik dalších sem přišli s tímhle naivním přístupem? Bylo to skličující. Vyrostla jsem v přesvědčení, že zabíjet Strigoje je povinnost a zodpovědnost. Nebylo to něco, co by se dalo považovat za hru.

Mark a já jsme svoji debatu o párcích v rohlíku sbalili, jelikož by byla Dimitrijovi jen pro pobavení. Dimitrij by totiž souhlasil s Markem, což mě naprosto šokovalo. Mohla jsem za to obviňovat kuchyni, na které oba vyrostli díky scestnému pohledu. Navzdory přirozené konverzaci, ačkoliv jsem mohla cítit to napětí, které se mezi nás vystavělo, jakmile začalo slunce klesat za horizont. Stříbrný kůl se vrátil na své místo, a ještě předtím, než padl stín, naše oči neustále skenovali prostředí. Stíny skalních stěn potemněly  kolem nás proměňující se v něco tajemného a  zlověstného.

Vzali jsme s sebou pár elektrických luceren, které jsme hned zapnuli, takže vidět světlo v té tmě bylo velmi příjemné. Jako dhampýři nepotřebujeme tolik světla jako lidé, ale nějaké ano. Svítilny pomáhaly očím bez oslnění našeho periferního vidění, jako by například udělal oheň. Brzy byla obloha úplně černá a my jsme věděli, že právě nastal čas, kdy se mohl Strigoj volně pohybovat. Ani jeden z nás nepochyboval o tom, že po nás půjde. Otázkou bylo, jak dlouho Strigoj dokáže čekat a zkusí nás zlomit nebo znenadání napadnout. Jak čas plynul,  připadalo mi to jako minule.

„Necítíš nic?” pošeptala jsem Markovi. Ti, kteří byli stínem políbeni, měli pocit na zvracení, jakmile se ocitl Strigoj v jejich blízkosti.

„Ještě ne,” zamumlal Mark.

„Měli jsme si s sebou přinést marshmallowny,” zavtipkuji. „Samozřejmě bychom museli rozdělat oheň jistě-”

Uši trhající řev protkl noc.

Škubla jsme sebou a  vyskočila na nohy. Potíže s nadměrným sluchem je v tom, že hlasité hluky jsou opravdu velmi hlasité. Moji společníci už byli taky na nohou, s kůly v pohotovosti. Marek svraštěl čelo.

„Trik od Strigoje?”

„Ne,” řekla jsem směrem k místu, odkud se vynořil křik. „To byl Ivan.”

Mark zaklel rusky, něco, na což jsem byla zvyklá u Dimitrije. „Nikdy neodešel.”

Dimitrij mě bafnul za paži, aby mě zpomalil. „Rose, on je uvnitř jedné z jeskyní.”

„Já vím,” odpověděla jsem. Tohle už jsem zjistila dřív a otočila jsem se k Dimitrijovi. „Copak máme na vybranou? Nemůžeme ho tam nechat.”

„Tomuhle jsme se chtěli přesně vyvarovat,” prohlásil Dimitrij zasmušile.

„A pravděpodobně sklapla past Krvavého krále,” dodal Mark, jakmile se ozval další výkřik. „Chce nás, ale je na tolik chytrý, aby nevylezl a dostal nás.”

Zašklebila jsem se, protože jsem věděla, že má Mark pravdu. „To tedy ale znamená, že se možná nechystá zabít Ivana právě teď. Jen si s ním pohrává, aby nás vylákal. Je tu šance, že můžeme Ivana zachránit.” Rozmáchla jsem rukama, ale nikdo na to nezareagoval. „No tak! Opravdu chcete to nešikovné dítě nechat zemřít?”

Ne, samozřejmě, že nenechají. Dimitrij si povzdechl.

„Tady bychom mohli použít ty mapy jeskyní. Můžeme lépe vytvořit útok ze zálohy.”

„Takový luxus nemáme, soudruhu,” řekla jsem a šla znovu směrem k jeskyním. „Musíme jít ke vchodu do jeskyně. Při nejmenším nás bude Mark varovat.”

Rozproudila se mezi námi debata, kdo bude velit útoku a kdo jako poslední ponese lucernu. Dimitrij a Mark přišli s chabými argumenty, proč by měli jít přede mnou. Markův, že je nejstarší, takže jeho život je více postradatelný, což bylo směšné. Dimitrijovo odůvodnění, že je v bezpečí díky proroctví Yevy, které bylo ještě směšnější, ale já jsem věděla, že to dělá jenom proto, aby mě ochránil. Nakonec jsem byla odmítnuta a skončila za nimi.

Pohltila nás temnota mnohem hlubší než noc, jen co jsme vstoupili dovnitř. Lucerna  trochu pomohla, ale osvěcovala jen krátkou vzdálenost před námi, jak jsme postupovali dál a dál do neznáma. Nikdo z nás nevydal ani hlásku, ale cítila jsem, že myslíme na totéž. Křik ustal. Mohlo to znamenat, že je Ivan mrtvý. To rozhodně znamenalo, že Krvavý král nás chtěl zavést co nejhlouběji do jeskyní, jak jen to bylo možné.

Potíže nastaly, když jsme se dostali na rozcestí v tunelu. Neznamenalo to totiž, že si musíme zvolit cestu, ale Krvavý král měl teoreticky možnost se vrátit stejnou cestou pro nás.

„Kterou?” zamumlal Dimitrij.

Zvažovala jsem obě možnosti. Jedna byla úzká, ale to nic neznamenalo. Vrásky od myšlenek naplnily Markovu tvář a pak ukázal na nejširší tunel. „Tudy. Je to slabé, ale cítím ho tady.”

Všichni tři jsme se vrhli kupředu a tunel se brzy rozrostl víc a víc do šířky, konečně se otevírající do obrovské “místnosti” se třemi dalšími tunely, které ji naplňovaly. Předtím, než mohl kdokoliv položit otázku Kam dál?, mě něco praštilo a knockoutovalo na zem. Lampa odletěla z mého sevření a zázračně se odkutálela pryč, rozbitá.

Instinkty mi říkaly, abych následovala svůj instinkt. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde se nacházel můj útočník, ale otočila jsem se rychle, jakmile jsem sebou praštila na zem jeskyně. Bylo to dobré rozhodnutí, protože za půl vteřiny později jsem poprvé zběžně zahlédla Krvavého krále. Příběhy nelhaly. Byl starý. Nešlo popřít, že Strigojové nestárly, jakmile se jednou proměnily, ale při letmém pohledu měl tento muž vzhled nějakého skoro čtyřicátníka. Jako všichni Strigojové měl strašně bílou pleť a pohled samotné smrti. Kdyby bylo světlo mnohem lepší, věděla jsem, že bych viděla i jeho červené oči. Dlouhý knír a vlasy po ramena byly černé, se šedivými proužky, vypadající jako něco, co jste mohli vidět ve dnech impéria Ruska. Bylo toho víc než jen starodávný účes podtrhující jeho věk. Bylo tu ještě něco o tom Strigojovi, co jste mohli cítit: starodávné zlo, které šlo až do morku kostí. Tedy, zvyšoval-li se věk, pak také i jejich rychlost a síla.

A tenhle chlápek byl rychlý. Vrhl se na místo, kam jsem spadla, zaútočil s víc jak dostatečnou silou, aby mi zlomil krk. Když uviděl, že mě minul, nemarnil čas a šel po mě znova, tak jsem pospíchala, abych se od tamtudy dostala. Byla jsem rychlá, ale ne tak jako on, takže mě chytil za rukáv. Předtím, než mě stihl stáhnout k sobě, byli Dimitrij s Markem za jeho zády a přinutili ho, aby mě osvobodil. Moji druzi byli dobří – mimo jiné nejlepší – ale bralo to kousek jejich dovedností, aby s ním udrželi krok. Uskočil před všemi jejich údery kůly s přirozenou lehkostí jako tanečník.

Vyskočila jsem na nohy, připravena se připojit a asistovat, když jsem zaslechla sténání vycházející z jednoho z tunelů. Ivan. Chtěla jsem se připojit do šarvátky, ale Dimitrij s Markem vykrývali útoky Krvavého krále, přinuceni celou skupinu odsunout dál na stranu, a postavila tak mé přátele mezi mě a Strigoje. Se zřejmým pro mě otevřeným prostorem jsme se rozhodla, že osvobodím nevinného a věřila Dimitrijovým a Markovým dovednostem. Přestože jsem se posouvala směrem k odbočce tunelu, vrhla jsem znepokojený pohled zpátky na Dimitrije. Znovu mi to připomnělo jiný tunel před nějakou dobou. Bylo to tam, když byl Dimitrij kousnut a násilně přeměněn na Strigoje. Panika mě obestoupila zároveň s intenzivní iracionální potřebou zažít si to před Dimitrijem.

Ne, řekla jsem si. Dimitrij a Mark to zvládnou. Jsou dva a jenom jeden Strigoj. Není to jako posledně. Další Ivanův sten mě přiměl k akci. Přes všechno co jsem věděla, mohl někde vykrvácet. Čím dřív se k němu dostanu a pomůžu mu, tím pravděpodobněji přežije. Jít pro něj znamenalo obejít se bez světla, jelikož ho Dimitrij s Markem potřebovali mnohem víc než já. Kromě toho tenhle tunel byl dost blízko na to, abych dosáhla a dotýkala se na obou stranách rukama, což mi dávalo nějaké rozměry navádění, jakmile jsem vstoupila do temnoty.

„Ivane?“ zavolala jsem, napůl zděšená, abych o něj nezakopla.

„Tady,“ odpověděl hlas. Bylo to překvapivě blízko, zpomalila jsem chůzi, natáhla jsem ruce doufajíc, že ho ucítím. O pár minut později jsem nahmatala vlasy a čelo. Zastavila jsem a poklekla.

„Ivane, jsi v pohodě? Můžeš vstát?“ zeptala jsem se.

„Já… Já myslím, že…“

Doufala jsem, že ano. Neschopna ho vidět, neměla jsem představu, jestli se jeho krev řine přede mnou na zem nebo ne. Našla jsem jeho ruku a pomohla mu vzhůru. Těžce se ke mně naklonil, ale zdálo se, že ho nohy poslouchají, což jsem vzala jako dobré znamení. Pomalinku jsme se posouvali zpátky naší cestou směrem k boji, našimi manévry v nepříjemně těsném tunelu. Když jsme se vynořili na světlo, zděsila jsem se při pohledu na žijícího Strigoje.

„Odpočiň si tady,“ řekla jsem Ivanovi sunouc ho směrem ke stěně. Nebyl v tak kritickém stavu, jak jsem předpokládala, ačkoli vypadal jako by s ním Krvavý král – do slova – několikrát mrštil okolo, ale žádná z řezných ran a pohmožděnin nebyly tak strašné. Očekávála jsem, že si sedne a já budu moci svou sílu propůjčit boji, ale místo toho se Ivanovy oči rozšířily, jakmile se podíval na bitvu. S energií, které jsem nevěřila, že je možná, se vymrštil vpřed se svým směšným dřevěným kůlem na záda Krvavého krále.

„NE!“ vyjekla jsem pospíchajíc za ním.

Jeho kůl neprobodl maso, samozřejmě. Ani to Krvavému králi neublížilo. Ať už to udělalo cokoliv, byl to důvod, aby se Strigoj na vteřinu zastavil a odhodil Ivana, který přelétl napříč jeskyní a dopadl k protější zdi.  V tom okamžiku jednali Dimitrij s Markem s dokonale beze - slovní účinností.

Dimitrijova noha se zavlnila a knockoutovala Strigojovy nohy pod ním. Mark prudce vyskočil a vrazil starodávnému Strigojovi do srdce kůl. Krvavý král ztuhnul, my všichni jsme společně zadrželi dech při pohledu na totální šok, který přelétl přes jeho rysy. Pak ho ovládla smrt a jeho se sesunulo dopředu.

Úlevně jsem si oddechla. Jako první jsem se okamžitě podívala na Dimitrije, abych se ujistila, že je v pořádku. Samozřejmě, že byl. On byl můj zatraceně skvělej bůh bitev! Bylo by za potřebí mnohem víc než nějaký super neoblomný Strigoj – dokonce ani jeden s dramatickým jménem – aby ho sejmul. Mark se zdál být v pohodě. Na druhé straně jeskyně vypadal Ivan omráčeně, ale nijak zraněně. Pozoroval nás s údivem a jeho oči se rozzářily, jakmile se na mě zběžně podíval. Držel svůj dřevěný kůl ve vzduchu jako druh imitace zasalutování a křenil se.

„Nemáš zač,“ řekl.

Ukázalo se, že důvod, proč Ivan neodešel, když jsme ho poslaly pryč – navzdory jeho stupidnímu smyslu o hrdinství – bylo to, že v žádném případě neměl v úmyslu odejít. Pár jeho přátel z vesnice ho tady vysadili s odhodláním se pro něj za dva dny vrátit, ať už pro živého nebo mrtvého. Sotva jsme ho tam mohli nechat v takovém poničeném stavu, takže jsme udělali dvouhodinovou zajížďku, abychom ho dopravili domů. Celou tu dobu mlel o tom, jak Dimitrije s Markem zachránil v poslední vteřině a že bez něj by se ti dva do zajisté setkali se smrtí.

Poukazoval na to, že to bylo naprosté štěstí, když je nenechal zabít, takže se to zdálo být zbytečné. Nechali jsme ho mluvit a utišili se, až když jsme dorazili k Ivanově vesnici, místě, kde Baia vypadala jako New York City.

„Občas jsem slyšel zprávy o upírech,“ řekl nám, jakmile jsme vystoupili z auta. „Kdybyste se chtěli opět spojit do týmu, můžete jít se mnou příště zas.“

„Zaznamenáno,“ mrkla jsem na něj.

Jediná osoba ještě nesnesitelnější než Ivan byla Yeva. Po pěti minutách s ní jsem si přála být s ním zpátky v autě. „Tak,“ řekla, sedíc v houpacím křesle v domě Belikovových jako by to byl trůn. „Zdá se, že jsem měla pravdu.“

Zkolabovala jsem vedle Dimirije na pohovku s unavenými kostmi a přáním spát okolo dvanácti hodin. Mark už odjel domů za Oksanou. Měla jsem stále ještě dost kuráže jí argumentovat.

„Ve skutečnosti,“ odsekla jsem udržujíc si samolibý úsměv na tváři, „Prohlásila jste, že Dimitrij zabije Krvavého krále. On ho nezabil, to Mark.“

„Řekla jsem, že ten, kdo půjde po cestě smrti, uspěje,“ řekla. „Mark čelil smrti a přežil.“

Otevřela jsem pusu, abych to popřela, ale dávalo to smysl. „Oukej. Ale když Viktoria prohlásila, že to udělá Dimitrij, nepopřela jste to. “

„Také jsem to nepotvrdila.“

Zaúpěla jsem. „To je směšné! Ta „předpověď“ nic neznamenala! Sakra, vždyť se to mohlo týkat Ivana, co málem zemřel díky Krvavému králi.“

„Moje proroctví vidí mnoho věcí,“ ozvala se Yeva – což nebyla odpověď na všechno. „Moje další je obzvlášť zajímavé.“

„Eh-hm,“ řekla jsem. „Nech mě hádat: „cesta“. To může znamenat, že já a Dimitrij pojedeme domů. Nebo Olena půjde nakoupit do zelinářství.“

„Vlastně,“ odpověděla Yeva, „vidím svatbu v budoucnu.“

Viktoria poslouchala výměnu názorů s pobavením a spráskla rukama. „OU! Rose a Dimka!“

Její sestry vzrušeně přikyvovaly.

Nevěřícně jsem zírala. „Jak to můžete říct? To může taky znamenat úplně cokoliv! Někdo ve městě se právě teď žení nebo vdává. Nebo to může být Karolina – neříkala si, že to se svým přítelem myslíte vážně? Jestli jsem to já a Dimitrij, to od teď budou roky – což, samozřejmě, vám potvrdí vaše předpověď, když to bylo „v budoucnu“. “

Ačkoli nikdo z nich mě už vůbec neposlouchal. Ženy Belikovovy už si vzrušeně povídaly o plánech spekulující, zda bude svatba tady nebo ve Státech a jak bude pěkné, až se Dimitrij „usadí“.

Po druhém jsem zasténala a opřela se o něho. „Neuvěřitelné.“

Dimitrij se usmál a obejmul mě. „Nevěříš na osud, Rózo?“

„Jistě,“ odvětila jsem. „Jen ne v bláznivých nejasných předpovědích tvé babičky.“

„Nezní mi to bláznivě,“ namítl.

„Jsi stejný blázen jako ona.“

Políbil mě na čelo. „Věděl jsem, že to řekneš.“